Co je vlastně normální?
Skvělá kniha s krásnou promyšlenou obálkou, kterou plně doceníte až po dočtení. I když je hlavním hrdinům – Maddy a Albertovi – pouze devatenáct let, Normálně jiní není zdaleka jen pro tzv. young adult. Nebojte se po ní sáhnout, i když je vám (jako mně) o nějaký ten rok víc.
Maddy žije jen s matkou a mladší autistickou sestrou B (celými jmény Madonna a Benoycé :)). Po střední neodešla na vysokou, zůstala doma, našla si práci ve fotolabu. Žije v zajetých kolejích, rezignovala. Vše přizpůsobila potřebám sestry, která z podstaty svého onemocnění lpí na rituálech. Jakákoli změna je pro B problém, nechápe potřeby ostatních, nejsou pro ni důležité, jsou mimo její možnosti chápání.
„V podstatě jsem se zasekla. Trčím tu porouchaná s blikajícím výstražným světlem. Pořád dělám na stejném místě jako před čtyřmi lety … Stále bydlím ve stejném domě. Ne že bych neměla ambice. Ty mi nechybějí. … Já práci ve výdejně fotek vzala proto, že miluji fotografování a jsem v něm dobrá, nebo si to aspoň myslím. Dokonce si ve skrytu duše udržuji nejasnou představu o tom, že bych s tím jednoho dne třeba mohla něco dělat. Ale můj vnitřní realista nechápe, jak a kdy bych to mohla uskutečnit. Je to sice moje vášeň, jenže musí jít stranou před mými povinnostmi.“
Ačkoli si to Maddy nepřipouští (a ze začátku neuvědomuje), daná situace je pro ni svým způsobem bezpečná. Kromě kolegy z práce nemá přátele, nemá ani partnera, ambice pečlivě ukryla. Nemůže se nikam posunout, ale zároveň nemůže ani selhat. V očích svých, partnera nebo kohokoli z okolí. Když si navíc nepustí nikoho k tělu, nebude zklamaná jako její matka. Partnerské krachy rodičů mnohdy vybaví dítě do života víc, než by chtělo. Žije tak jen pro svoji sestru a matku, považuje to za samozřejmé.
„Naučily jsme se nevšímat si pohledů a jízlivých poznámek lidí, kteří by fakt měli mít víc rozumu. Nikdy jsem nedokázala potlačit pocit, že bych těm, co se na ni dívali jako zrůdičku, nejradši ublížila nebo je zmrzačila, ale naučila jsem se ovládat. B nás naučila toleranci a trpělivosti. Když se nelituje ona, tak jaké právo máme my, abychom to dělaly?… Naučily jsme se s tím ale žít. Co jiného nám zbývalo?“
Jenže se seznámí s Albertem. Ze začátku samozřejmě odmítá jakékoli návrhy, ale pak se sblíží a zamilují se do sebe. Albert má úplně jiné rodinné zázemí. Všichni jsou sice zdraví, ale otec ho systematicky šikanuje. Jeho výchovná strategie postavit syny proti sobě a podporovat jen staršího přinesla ovoce. Ze staršího vyrostl stejně arogantní a nepříjemný chlap s nulovou schopností náhledu a empatie, z mladšího Alberta milý kluk, doma trpící, pro zevní oko ale sebejistý surfař s rozevlátými blond vlasy, uvnitř ukrývající hodně šrámů. Matka Alberta sice milovala, nicméně se sama stáhla do ústraní a chvílemi k alkoholu. Otci vzdorovat nedokázala. Až do určité chvíle.
Maddy a Albert nemají a nebudou mít na růžích ustláno, ale mají sami sebe, jsou si oporou i v nejtěžších chvílích a dokáží si splnit i nevyřčená přání.
Během čtení knihy vás napadají otázky. Co je vlastně normální? Která z rodin by onu normu měla představovat? Matka samoživitelka se dvěma dcerami, jednou z nich vážně postiženou? Jejich trojlístek ale drží pevně pohromadě a udělají pro sebe první a poslední. Nebo naprosto dysfunkční rodina, která nicméně zevně odpovídá společensky vyžadované normě? Jenže co když se podíváte pod povrch? Kdo je tedy normální? Kdo je jiný? A kdo normálně jiný?
Moje hodnocení: 90 %
Recenze vyšla na blogu Jedu v knize.
