Jako Bonnie a Clyde – ukázka
Hlavní hrdinku knihy Jako Bonnie a Clyde už více než rok bez přestání provází jeden hlásek v hlavě, tichý a vtíravý. Snaží se ho ignorovat, ale pak se objeví on. Je spontánní, bezprostřední, a tak rozkošně rozverný, že to snad ani nemůže být pravda. A není.
UKÁZKA Z KNIHY:
„Jdou po mně?“ tlumeně jsem vyjekla a do žil se mi vlila energie, kterou jsem vzala neznámo kde. Paradoxně mě představa, že mám na krku bandu kriminalistů, ani moc neděsila. Dokonce mě to povzbudilo. Policajti by veřejně rozhlásili, co jsem ve skutečnosti za monstrum, a já bych všem mohla udělat to, po čem bych toužila. Protože bych mohla a už by se mě nikdo nepokoušel zmoralizovat. Veřejnost by se dozvěděla o mé upovídané společnici, a přesto bych se nedočkala jediné přednášky, že mít fiktivní přátele se nesluší, protože by se mě všichni báli. A protože už bych stejně šla sedět, poslední noc na svobodě bych si náležitě užila.
„To bych tě nechal vyspat,“ uklidnil mě a na tváři se mu usadil uvolněný úsměv. „Protože když po tobě někdo jde, už se nikdy v klidu nevyspíš,“ poučil mě a já nějak nevěděla, jak na to reagovat. Celý svůj život jsem kopírovala okolí, příležitostně i filmy, a vytvářela si určité vzorce a šablony vhodného chování. A i když jsem se na život mezi opravdovými lidmi připravovala vskutku poctivě, nikde jsem se nesetkala s podobnou situací. Mám mu poděkovat, že mě vzbudil, a tudíž mi tak vyslal vzkaz, že po mně nikdo nejde a jsem v bezpečí? Anebo po něm mám něco hodit za to, že mě nenechal vyspat a připitoměle chodí kolem horké kaše?
Možná jsem mu záviděla, že i ve tři ráno vypadá v té staré černé mikině a s jehličím ve vlasech zatraceně dobře, zatímco mně z vytahaného trička lezlo rameno a měla jsem růžové legíny, které nelichotivě podtrhovaly mé křivé, baculaté nohy. Nakonec jsem to vzdala a vsadila na roli utahané puberťačky, co má za sebou náročnou noc plnou panáků a nezávazného osahávání.
„Clyde,“ zavrněla jsem a potlačila zívnutí.
„Bonnie?“ chytil se a pozorně si sundal boty.
„Ach, ty jsi takový gentleman,“ prohlásila jsem a zamířila zpátky k posteli. Posadila jsem se na ni a nenápadně zašilhala po vyhřáté dece. „Ještě tu mikinu, máš v ní větvičky,“ požádala jsem ho a ani mě nenapadlo se ptát, jak se mu tam dostaly.
Překvapivě mě poslechl a přetáhl si ji přes hlavu. Trochu si vyhrnul i černé tričko, takže se v ostrém světle zaleskly konce drobných jizviček.
„Takže jaký máme problém?“ zeptala jsem se přímo a neelegantně si protáhla záda. Přišel ke mně a sedl si. Matrace se trochu prohnula a přinutila mě se k němu svézt. Nešokovalo mě to, byla zvyklá na úplně jinou zátěž. Maximálně jsem se na ní válela se Zrzkem, a i ten byl lehčí než já. Clyde měl víc svalů, byl aspoň o patnáct centimetrů vyšší a podle obrysu měl v kapse pistoli.
„Co bys řekla malému výletu?“ navrhl lehce a poněkud zženštile si zkontroloval manikúru.
Kdyby to byl kdokoli jiný, asi bych zapochybovala o tom, jestli je v pohodě, ale protože to udělal Clyde, odpověď byla jasná. Jen nevěděl, co s rukama.
„Jela bych někam k moři,“ prohlásila jsem zasněně, ale moc vážně jsem to nemyslela. „Někam do teploučka. Však víš, písčitý pláže, rybičky,“ pokrčila jsem rameny. „Ráda se potápím a valím se v písku. Však víš,“ rozverně jsem pokračovala.
