Michal Vaněček: Zamyšlení nad současnou situací
Vážení přátelé,
byl jsem požádán, abych napsal optimistickou povídku v kontextu současné situace. Kdysi jsem napsal, v souvislosti s nějakým hrozivým Mayským datem, povídku Jak nebyl konec světa. Nyní mi připadá, že napsat sci-fi povídku by bylo obtížné, protože scénáře prakticky všech dosavadních filmů na téma „epidemie“ již byly v posledních týdnech naplněny či překonány. Napsat humornou povídku mi nepřijde vhodné, protože až na vystoupení některých politiků obtížně hledám v probíhajících událostech vtipný námět.
Říká se, že nemoc člověku signalizuje, že někde udělal chybu. Možná že i epidemie naznačuje, že by se celá civilizace mohla či měla zamyslet nad tím, zda není něco špatně. Nyní jsme doma. Většina lidí, jejichž charakter práce to umožňuje, má tzv. home office, to znamená, že je doma a předstírá pomocí dostupných prostředků práci. Tuto vymoženost nám umožňuje naše naprostá závislost na internetu a elektřině. Ovšem jako člověk, který se skoro třicet let živí krizovým řízením a bezpečností, si nemohu nevšimnout, že za poslední týdny tu máme tři kybernetické útoky na nemocnice. A pokud by něco podobného proběhlo v širším měřítku, máme zde skutečně problém nevídaných rozměrů, daný naprosto šílenou kombinací událostí. Šílenou z ní ale dělá to, že na to vesměs nejsme připraveni.
Ale podívejme se raději na druhou stránku věci, a to sice na to, jestli opravdu někde neděláme chybu. Koukám do svého diáře a zjišťuji, že se mi splnil dlouholetý sen – můj diář je až na výjimky prázdný. Mám volné večery, které mohu trávit s rodinou. Nesmím chodit do nákupních center, za což jsem vděčný, protože je nenávidím. Lidé, ať již dobrovolně či z donucení, se začínají chovat ohleduplně. Co jiného je nošení roušky než ohleduplnost, která by měla být běžná i při chřipkových epidemiích?
Zjišťujeme, že vyrábět všechno na druhém konci světa možná nebyl úplně dobrý nápad, a jsme mile překvapeni tím, že občané meziválečné průmyslové velmoci umí ušít roušku a vyrobit improvizovaně filtr, možná i ventilátor.
Praha je průjezdná, tramvaje skoro prázdné. Najednou nikdo nepochybuje o tom, že lékaři jsou asi fakt hodně potřeba a že platit je zlatem bude málo. Rodiče doma kroutí hlavou nad tím, jak to ti učitelé mohou ve škole zvládat, když oni si druhý týden doma musejí zoufat. Pokud nám zase otevřou restaurace, budou prý muset být stoly 1,5 metru od sebe, jak to bývávalo kdysi, takže bude možno si u stolu i povídat a nekoukat přitom neznámému sousedovi do talíře.
Když člověk onemocní, může to brát jako varovné vztyčení prstu. Nebo aspoň jako příležitost k zamyšlení. Možná právě teď dostáváme historickou šanci vrátit celý svět a způsob našeho života do stavu „normálnosti“.
Nyní jsme doma, ale jen díky tomu, že jsme plně závislí na internetu. Tak nezapomeňte, i kdyby bylo opravdu zle, a zmizel nám i internet, jediná jistota, kterou na tomhle světě máme, jediná šance, jak zachovat vědění, vzpomínky a příběhy, jsou tištěné knihy!
Michal Vaněček
