Noční návštěva – ukázka
Ukázka z knihy Noční návštěva od Carol Goodmanové:
Na ten shoz jsem úplně zapomněla. Už je to čtyřiatřicet let, co jsem naposledy použila posuvnou stěnu pod Calebovou postelí, vedoucí na uzavřené zadní schodiště. Než ty schody nechali uzavřít, ptala jsem se svého otce, na co ta posuvná stěna je, a on mi líčil, že to byl shoz prádla, aby se služebným v patře snáze sbíralo špinavé prádlo. Pod shozem prý býval postavený proutěný koš. Teď je to skoro metrový pád na tvrdou podlahu.
Slyším Aliciny bolestné nadávky, když dopadne na zem. Natáhnu se k ní a dám jí ruku přes pusu, abych ji umlčela. „Chceš snad prozradit, kde jsme?“ syknu. Cítím, jak kroutí hlavou. Když ztuhne, zvednu se a co možná nejpomaleji a nejopatrněji vrátím posuvnou stěnu na původní místo. Pak se skrčím k Alici a poslouchám.
To rozbíjení skla jako by se ozývalo přímo pod Calebovým pokojem, což znamená, že vycházelo z otcovy pracovny. I po všech těch letech mě šokuje, že někdo narušil posvátnost toho místa. Když jsme se tajně plížili zadním schodištěm kolem teď už zabedněných dveří vedoucích do pracovny, vzpomněla jsem si, že Frank, který kdysi ministroval, jí v žertu přezdíval Sancta sanctorum.
Vetřelec je v pracovně. Díkybohu, že jsem ze zásuvky ve stole vzala ten revolver. A díkybohu, že jdou dveře pracovny zamknout zvenčí…
Tedy za předpokladu, že jsem je zamkla. Udělala jsem to? Byla jsem tak rozrušená, když jsem v prachu objevila ten vzor. Mohla jsem ty dveře zapomenout zamknout zvenčí, tak jako jsem zapomněla Dulcii pustit zpátky do domu? Pátrám v paměti a sice si vybavím, jak jsem klíč dávala zpátky do křišťálové misky, ale nedokážu si vzpomenout, jestli jsem dveře pracovny zamykala. Aspoň že u sebe mám zbraň. Sáhnu si do kapsy, abych se uklidnila jejím chladem, ale než to stihnu, Alice mě chytne za ruku.
„Co je tohle za místo?“ špitá. Její hlas je najednou o hodně mladší.
Tady je to strašidelné, řekl mi Frank, když jsem mu ho poprvé ukázala.
„To je jenom zadní schodiště,“ vysvětluju. „Když mi bylo čtrnáct, rodiče ho nechali zabednit.“
„Proč?“ ptá se šeptem Alice.
Vzdychnu. Tímhle příběhem se nerada chlubím, ale možná tím odvedu Aliciny myšlenky od jejího maniakálního bývalého partnera (Opravdu to může být on? říkám si. Opravdu to Davis mohl stihnout z New Jersey?), který tu pustoší otcovu pracovnu. „Po těchhle schodech jsem se v noci tajně kradla ven – a pak jsem se dostala do problémů a poslali mě pryč.“
„A kam jako?“
„Do vězení pro mladistvé,“ doplním a jsem ráda, že je moc tma na to, abych viděla, jak se Alice tváří. Tohle lidem moc často nevykládám. Doreen mi kdysi řekla, že tím, co se mi stalo, bych se naopak měla chlubit. Že jsem přežila zastaralý systém vězeňství pro mladistvé a že tím, že bych se o svůj příběh podělila, bych dodala sílu ostatním obětem.
To byla jediná chvíle, kdy jsem Doreen řekla, aby se šla vycpat.
Je úplně jedno, jak moc jsou lidé osvícení (naši stážisti tomu říkají probuzení), když o vás zjistí, že jste byli ve vězení pro mladistvé, už se na vás nikdy nebudou dívat stejně. A vlastně ani Alicin obličej vidět nemusím. Její hlas totiž vyjadřuje naprosté ohromení: „Ve vězení pro mladistvé? Soudcova dcera?“
„Jo, je to dost ironické, co? Ale otec zastával názor, že kdyby ke mně byl shovívavý, lidi by ho považovali za pokrytce. Měl pověst soudce, který s mladistvými delikventy zachází s velkou přísností. Domníval se, že svět spěje do pekla, protože rodiče jsou ke svým dětem příliš shovívaví a děti nemusí nést následky svých činů. Takže když mě zatkli za to, že se muchluju v zaparkovaném autě…“
„To je zločin?“
„Otec rozhodl, že se jedná o ‚veřejné pohoršení‘.“ Matka tomu říkala kurvení. „Byl přesvědčený, že se mnou musí zacházet jako s každým jiným pachatelem, tak mě poslal do Newyorské nápravné školy pro dívky v Hudsonu.“
Alice chvíli mlčí. „O tomhle místě jsem nikdy neslyšela.“
„Zavřeli ji v roce 1975, dva roky po mém propuštění. Nebylo… nebylo to moc příjemné místo.“ A jako mávnutím kouzelného proutku se z tmavé místnosti, kde sedíme, stane sklepní cela bez oken sloužící jako samotka. To byla v Hudsonu nejoblíbenější forma trestu. Ještě teď slyším kap, kap, kap z netěsnícího kohoutku na chodbě a dusot strážcových nohou na schodech.
„No do prdele,“ uleví si Alice soucitně.
