Osmany Laffita – Svlečený
Zcela otevřená zpověď módního návrháře Osmanyho Laffity, ve které vypráví o všech pozitivních i negativních momentech, které ho formovaly na jeho životní cestě. Jak žil, čemu se smál a kdy plakal i jaký je jeho recept na úspěch… Bez cenzury.
Upřímně o touze po dítěti, o lásce a odhodlání nikdy si nesundat růžové brýle.
I když pocházel z prominentní rodiny a jeho matka stála po boku Fidela Castra, musel si už jako malý kluk v Havaně těžce vyšlapávat cestičku. Měl podlomené zdraví, byl outsider a stával se terčem šikany. Přesto se při vzpomínce na dětství usmívá. Přísná a dogmatická Kuba neměla pochopení ani pro jeho lásku k mužům, ale příchod do šedi komunistického Československa ho uvrhl do marastu možná ještě většího. Rasismus, chudoba, ztráta iluzí i smyslu života… Osmany Laffita se však nevzdal a s pomocí partnera Guyho Gheysense, svého anděla strážného a spřízněné duše v životě i práci, během pár let po sametové revoluci navzdory všemožným překážkám vybudoval své vysněné módní miniimpérium. Jeho kolekce viděla Paříž i New York. A Osmany zářil a září pořád.
Ukázka z knihy:
Kapitola XI
Celý Osmanyho život je o tom, že jde do všeho, o čem předem nic neví. To je součástí jeho úspěchu. Neví, tudíž se nebojí. A pak kouká, co dělají ostatní, a učí se. To jsou Guyho slova na adresu jeho životního partnera. A to byl recept na přežití prvních let v socialistickém Československu. Plán zněl jasně: vystudovat hudební konzervatoř, obor hra na klarinet a na klavír. Čtyři roky intenzivního studia s jediným měsícem prázdnin po dvou letech výuky. Jenomže Osmany je sice zdánlivě poslušný a dělá, co musí – nebo takový většinu dosavadního života byl –, chce vyhovět, zejména matčině vůli, ale jen do doby, než zjistí, že ho to nebaví. Pak jde snaha o pochvalu k šípku a ke slovu přichází vlastní vůle. Prostě si postaví hlavu. Konzervatoř vzala zasvé. Učit se rok noty? No to ne, nuda. Kdyby byl věděl, co si svým rozhodnutím způsobí, zřejmě by si to rozmyslel. I když… Osmany ne. To je ale ještě dlouhá cesta – od příletu na Ruzyni až do otrokovické fabriky.
Na letišti čekal jakýsi delegát. Byl to Kubánec, ale žil v Praze dlouho a měl českou manželku. Lifroval nás (letadlo bylo plné mých krajanů) do autobusů podle toho, kdo byl vybraný pro řemeslo a kdo pro studium. Byli jsme rozkastovaní. Vyvolával naše jména a usazoval nás. Doleva – doprava. Náš autobus mířil na internát do Hostivaře. A musím říct, že to byl parádní intr. Vlastně jsem měl velký byt a obývali jsme ho ve třech. Zpočátku nás ale drželi v izolaci. Nemohli jsme nikam bez dozoru a sami. Všude dohled za zády. Tenkrát mi ještě nedocházelo, že z téhle pasti se jen tak nedostanu. Byl jsem jak Alenka v říši divů, ale žádnou nádheru jsem nespatřil.
Ze všeho nejdřív nás hned druhý den po příletu odvezli do Bílé labutě na nákupy. Další kupon na oblečení, tentokrát zimní. Něco takového jsem vůbec neznal. Teplá bunda, čepice, rukavice a boty, které vypadaly jako do vesmíru. Nazul jsem do nich své hubené nohy a tancoval charleston. Všichni se váleli smíchy. Posměch jsem pro změnu sklidil za nákup podvlékaček. Ten mým kumpánům z Kuby ale vydržel jen do chvíle, než vyšli do pražské zimy. Pak škemrali, ať jim je půjčím.
Já si ten první rok tady připadal jako malé dítě, co poznává spoustu nových věcí a všechny se je učí. Třeba jsem do té doby v životě neviděl vanu. U nás na Kubě se sprchujeme, takže nejdřív jsem musel přijít na to, jak se do ní leze. Nalil jsem do ní spoustu pěny a napustil vodu až po okraj, takže když jsem tam hupsnul, všude kolem se rozlila vlna. Binec. Nebo jsem poprvé jedl knedlo vepřo zelo a knedlík jsem automaticky považoval za pečivo a jedl ho rukama.
Další věc, která mě zarážela úplně nejvíc, byla spousta bílých lidí. Žádný černoch, nikdo tmavý. Zato doma v Havaně žijí ulice všemi odstíny čokolády. Chybělo mi to a připadal jsem si jako vyvrhel. Samozřejmě jsem vnímal xenofobní nálady mezi lidmi. Tehdy bylo Československo rasistické. V metru na mě lidi divně koukali a jedna paní, vedle které jsem se posadil, si radši stoupla. Těšil jsem se na svobodu, a místo ní přišlo něco jako arest, byli jsme neustále hlídaní, a k tomu českým národem odmítaní a stigmatizovaní. Vím, že tehdejší povědomí o Kubáncích nebylo zrovna pěkné, a mohli jsme si za to sami svým nepoddajným chováním, ale já to tehdy ani trochu nechápal.
Na konzervatoři, kde jsem byl jen mezi studenty z Latinské Ameriky, po nás chtěli, abychom se do tří měsíců naučili základy jazyka. „Dobrý den“, „kde je pošta“, „mám hlad“ a „nemám peníze“… Já se snažil, něco jsem i pochytil, ale strašně jsem trpěl. Šeď a nuda. Po pěti měsících chození do školy a ze školy a pobytu na internátu, kde jsem jen seděl na posteli a čučel do zdi, jsem toho měl dost. Vydal jsem se na kubánskou ambasádu a chtěl se vrátit domů.
„Nechci tu být. Chci domů. Mám depku a stýská se mi.“
„Víte, mladý muži, to není jen tak. Kubánský stát zaplatil dost peněz za vaše studia a cestu, nemůžete to jen tak zmařit. À propos, jak to chcete státu vrátit?“
„Já nemám z čeho vracet, nemám žádné peníze,“ zůstal jsem bezradně koukat.
„Je tu jedna možnost. Necháme vás si je vydělat. Přeřadíme vás do pracovní skupiny.“
Tehdy jsem při těch slovech zaplesal. Jenže ouha, jak jsem záhy zjistil, byla to cesta do hotového pekla.
Mámě jsem o svém rozhodnutí zanechat studia a vydělat si na cestu domů neřekl. Neměli jsme jiné spojení než telefon na internátu. A ten jsme využívali jen sporadicky. Bylo to hodně drahé a z Angoly, kde tehdy matka stále žila, nešlo ani pokaždé navázat spojení.
Jednou jsem si během našeho hovoru postěžoval – stýskal jsem si, žaloval na lidi, kteří se na rozdíl od tančících a zpívajících Kubánců nikdy neusmívají.
„A ty si myslíš, že já jsem v Angole šťastná? Ty si myslíš, že mně se tu líbí? To ty jsi ten, kdo si musí přivyknout, kdo se musí přizpůsobit, ty jsi na návštěvě, ne oni. Nemůžeš si na ně stěžovat, musíš si zvyknout a vyrovnat se s tím.“
Tak jsem zase sklapl, mlčel a tiše trpěl dál.
Moje první štace byla fabrika na pneumatiky, státní podnik Mitas Praha. Tam to nebylo tak úplně špatné. Skamarádil jsem se s hluchoněmým Polákem, nepřekáželo mi to, dokázal jsem používat znakovou řeč, měl jsem na Kubě pár takových známých. Samozřejmě že se mi líbil jako chlap, vysoký, svalnatý… Jenomže nebyl gay. Vždycky za mnou o přestávce přišel a bral mě na svačinu. Já často odmítal, protože jsem neměl peníze a styděl jsem se to přiznat. Něco málo jsem sice vydělával, ale vůbec jsem s penězi neuměl hospodařit. Co jsem vydělal, to jsem okamžitě utratil za kraviny v potravinách a ke konci měsíce už pil jen slazený čaj z varné konvice v továrně, abych si zaplnil žaludek.
Po pár měsících nás poslali do jiné fabriky na Slovensko, ale tam jsme se nestačili ani ohřát a už jsme putovali zpět do Česka. Nakonec jsem zakotvil v Otrokovicích. Nejprve ve Svitu, továrně na boty. Dával jsem lepidlo na kopyta, a protože jsem astmatik a výpary z lepidla mi nedělaly dobře, přeřadili mě ke střihu na boty. Ten se nasazoval na stroj a mně se do něj jednou chytila celá ruka. Tak mě radši zase přesunuli na jiné místo. Tam se kvůli plnění plánu a normy pro změnu zrychlovala linka, a já vůbec nestíhal. Vypadal jsem jak Charlie Chaplin v grotesce Moderní doba. Kolem mě strašný bordel. Jenomže to už přijela nějaká vrchnost, která dohlížela na kubánské dělníky, a že prý mě do Svitu dali omylem, a šup se mnou zpátky do fabriky na pneumatiky, ale už té otrokovické.
Šíbovali se mnou tenkrát sem a tam, nikde mě nechtěli, hrozný pocit, ale já to všechno podstupoval s nadějí, že si „jdu“ pro letenku. Byl jsem bláhový, dneska vím, že bych si na ni nikdy nevydělal, a hlavně by mě domů jen tak neposlali. Nemohli, byl to výměnný socialistický program a ten se musel plnit.
Rudý říjen. Tak se ta továrna jmenovala. Bydlel jsem s ostatními (tím myslím Poláky a Vietnamce) na nějaké ubytovně. Byl to vysoký dům a my jsme měli celé dvanácté patro. Já už tou dobou začínal mít nějaké povědomí o tom, co se se mnou děje, bral jsem život víc do vlastních rukou a myslím, že jsem začal přivykat. Máma se dozvěděla, kde jsem, až když volala do Prahy v domnění, že pilně studuju na konzervatoři. Pak zavolala do továrny. Nezapíral jsem, pověděl jsem jí celý příběh. Co vám budu vyprávět, byla naštvaná.
„Myslíš, že pneumatiky ti k něčemu budou? Budeš je dělat na Kubě?!“
Bránil jsem se slovy, že sice nebudu, ale co mám proboha dělat, když už nemůžu tam ani zpět?
Navíc můj život už nechutnal tak hořce. Sice mě lidi rádi neměli, ostentativně si v televizní místnosti ode mne odsedávali, ale nějak jsem s tím počítal. Mí spolubydlící nevěděli, že jsem gay, byl jsem pro ně zženštilý, ale důvod nenávidět mě coby homosexuála, což tady platilo stejně jako na Kubě, jsem jim nedal. Naopak. Chodil jsem s holkou. Jmenovala se Petra a chodila do fabriky na brigádu. Byla hezká a moc sympatická. Dělali jsme spolu na jedné lince. Měli jsme tam takovou nehodu. Vedle na lince se objevil nějaký týpek, co do mě šel. Provokoval, nadával mi do buzerantů a já, ač bych to jindy skousnul, jsem musel před svou holkou sebrat odvahu a bránit se. Byla z toho slovní potyčka, a když on výhrůžně přidal na hlase a naklonil se ke mně, vzal jsem ze strachu tyč do ruky a přetáhl ho. Zlomil jsem mu ruku. A mohl z toho být soud. Určitě by byl, nebýt mého mistra. Měl jsem ho rád a on mě taky, nevím proč. Mistr Franta stál při výslechu na policii na mé straně. Hájil mě, že jsem nic nevyvolal, jen jsem se bránil.
Celá tahle otrokovická epizoda byla hodně silná. Stokrát jsem probrečel noc. Neměl jsem co jíst, neměl jsem peníze, ale byl jsem hrdý, nešel bych si půjčit. Tak jsem vychovaný. Když mě pak jednou na ubytovně vykradli, došla moje deprese na své dno, už jsem to chtěl vzdát. Říkal jsem si, že takhle žít nechci, to není život pro mě. Stál jsem u okna v tom vysokém patře, koukal dolů a chtěl skočit. Chtěl, přísahám… Hlavou mi ale bleskla myšlenka na mámu a na to, jak vždycky stála k osudu čelem, nelekla se, a tak jsem si řekl, musíš jít dál, musíš bojovat za svůj život. To mě posílilo.
A popravdě, nejvíc mi v tu dobu pomohla láska. Ano, byl tu muž. Mirek. O našem seznámení budu ještě podrobně vyprávět, bylo to v Praze při jedné z mých návštěv metropole, a byl to on, za kým jsem mohl od výrobní linky a všemožné šikany, mně už ovšem důvěrně známé, každý víkend utéct. Petra si myslela, že mám jinou holku v Praze, a náš vztah kvůli tomu skončil. Nikdy se dozvěděla pravdu, až teď možná.
A byl to zase Mirek, který mi pomohl zůstat v Československu, když to tady spadlo a proběhla sametová revoluce v roce 1989. V ty revoluční dny jsme spolu byli na výletě ve Vysokých Tatrách, já se pak vrátil k pásu ve fabrice a nejdřív na ubytovnu, ale nikde nikdo. Všichni Kubánci pryč a s nimi i mé osobní věci. Mirek mi musel půjčit oblečení. Promeškal jsem návrat domů, letadlo už odletělo. Výměnný socialistický program bez varování skončil. Šel jsem tedy na ambasádu, aby mi poradili. Tam mě nejdřív podezírali z úmyslu emigrovat. Pak mi nabídli výměnu studentského pasu za turistický, ale na to jsem potřeboval povolení od nějaké státní instituce, což v tu dobu bylo těžké sehnat.
Všechno se měnilo, byl to kvas. Nevěděl jsem, co dělat. Týden jsem spal na lavičce v parku a jedl zbytky jídla z odpadkového koše, než jsem se odvážil zaklepat na Mirkovy dveře. Byl hodný, nechal mě u sebe bydlet a požádal tenkrát Občanské fórum, aby mi vystavili patřičné lejstro a já mohl zůstat a získat pas. Podmínkou bylo mít bydliště a práci. Mirek pracoval jako model v první zdejší modelingové agentuře Czechoslovak Models a našel mi tam práci. Ještě v té době jsem nakonec přece jen odletěl na Kubu. Mirek mi koupil letenku, dal za ni nejspíš všechny své úspory. Měl to být let jednosměrný, jenomže na Kubě se socialistický systém rozpadl úplně stejně a já už viděl lepší budoucnost v Československu. Máma tehdy moc plakala, nutila bratra, ať mě přemluví, já se ale nedal. Plakal jsem taky, jen už jsem nebyl ten maminčin mazánek, už jsem stál na svých nohou, nebo jsem o tom byl aspoň přesvědčený.
„Neboj se o mě a věř mi, bude to lepší pro nás pro všechny.“
Pamatuju si svá poslední slova jako dneska. Nevím, kde se ve mně ta jistota vzala, ale měl jsem pravdu. Nebýt tehdy mého návratu do Prahy a velkorysosti Mirka, který mi znovu otevřel dveře i náruč, nebyl bych dneska, kde jsem, a nemohl svou kubánskou rodinu podporovat. Zvláštní, že nevím, kdo nebo co mi tu myšlenku vnuklo. Vlastně… říká se tomu intuice. Děkuju za ni. A tak začala moje nová etapa.
