Poslední velký den – ukázka
Ava Greenová už jednou překonala zákeřnou nemoc, ačkoliv jí ještě nebylo ani třicet. Jenomže nemoc se vrátila, ale tentokrát už žádná naděje na uzdravení není. Ava sebere všechny síly a s podporou svých blízkých se rozhodne zažít jedinou věc, kterou si přeje již od dětství – prožít svůj velký svatební den. A přitom zažije nečekaná setkání… Nový román Poslední velký den oblíbené autorky Tammy Robinsonové vás dojme i povzbudí.
Vystoupím z auta a vydám se za Jamesem ke staré dřevěné brance. James se přes ni přehoupne jakoby nic a hbitě jako kočka seskočí na druhé straně. Potom mi podá ruku.
„Potřebujete pomoc?“
Dojdu k místu, kde vedle branky začíná plot, zvednu závoru, otevřu si a projdu. „Ne, díky.“
James na mě chvilku hledí a pak se dá do smíchu. Působí přitom nenuceně a nespoutaně a já ho potěšeně pozoruju. Kdybych ho měla popsat, řekla bych, že je to chlap každým coulem. Je pořádně urostlý, ale nebije to do očí. Je to prostě čahoun plný energie. Vyzařuje z něj životní elán a já si vedle něj připadám skoro jako přízrak. Jako kdybych se měla vypařit z tohohle světa, a ať se tu snažím udržet sebevíc, prsty mi podkluzují.
Využijte den naplno.
Člověk lituje jen těch věcí, které neudělal.
„No, právě jsem ze sebe tak trochu udělal pitomce,“ usoudí James, když se ztiší a už se jen pochechtává.
„Kolik vám je let?“ vypadne ze mě bez rozmyslu.
Při té otázce překvapeně vykulí oči, ale odpoví: „Třicet čtyři. A vám?“
„Dvacet osm. Čerstvě. Jste ženatý?“
„Ne.“
„Máte přítelkyni?“
„Tohle je nějaký pohovor?“
„Jenom mi odpovězte.“
„Ne. Nemám přítelkyni. Před pár měsíci jsme se rozešli.“
„To mě mrzí.“ I když ve skutečnosti ne.
„Zajímá vás ještě něco?“ zeptá se. „Protože bychom měli začít fotit.“
„Mám ještě jednu otázku.“
„Dobře.“
„Je dost zásadní,“ varuju ho. „Musíte mi slíbit, že na ni odpovíte pravdivě.“
Zvědavě se na mě podívá. „Dobře.“
„Byl jste někdy zamilovaný?“
Líbí se mi, že na to neodpověděl hned. Že mě respektuje natolik, že mou otázku důkladně zvažuje.
„Ano, jednou.“
„Jaké to bylo?“
Skloní hlavu a začne si pohrávat s foťákem. Upravuje nastavení, nebo tak něco, a mě napadne, jestli jsem nezašla moc daleko a jestli se nesnaží přijít na to, jak mi zdvořile doporučit, ať si hledím svého.
„Bylo to úžasné i hrozné,“ odpoví nakonec.
„Hrozné? Jak to?“
„Protože když to skončí, když se všechno pokazí, tak má člověk pocit, že to nepřežije.“
„Ale vy jste to dokázal.“
„Ano.“
„Takže je pravda, co se říká? Že je lepší někoho milovat a ztratit, než vůbec nemilovat?“
„To si nejsem jistý. A říkám vám to upřímně.“
