Povídka Richarda Skláře: Jak pejsek s kočičkou spolu hospodařili v karanténě
Přečtěte si povídku spisovatele Richarda Skláře.
Jak pejsek s kočičkou spolu hospodařili v karanténě
I stalo se, že vstoupil v platnost zákaz chodit ven. Také pejsek s kočičkou museli zůstat doma. To se ví, nejdříve jen tak polehávali, pak trochu uklízeli, něco vařili a povídali si, ale brzy jim začalo chybět sluníčko, tráva a čerstvý vzduch. Však pejsek každou chvíli pořádně větral:
„To se ale dobře dýchá, u toho otevřeného okna,“ pochvaloval si, až blahem mhouřil oči.
„Jenom tam z toho průvanu nenachladni, víš, že mladík jsi byl už dávno a nemáš devět životů, jako já!“ varovala ho kočička od pořádného krajáče teplého mléka.
„Ale co tě nemá, podívej!“ nadechl se pejsek a hbitě udělal deset předpisových dřepů. „Umím ještě jiné psí kusy, kdybys chtěla,“ zatajil dech, vtáhl břicho a vykouzlil na kočičku neodolatelné psí oči.
„Psí kus sem, psí kus tam. Ale takový kočičí hřbet, zvládl bys?“ hezky pomalu mňoukla kočička, protože přesně věděla, jak pejsek zareaguje.
„Huf, kočičí hřbet,“ otřásl se pejsek, „ten je pro mrňata! My velcí pejskové kočičí hřbety zásadně neděláme. Ale když jinak nedáš, tak ti jeden názorně předvedu!“ Pro sebe si v duchu dodal: „Tady doma můžu, nikdo z ulice nic nepozná. Kdo to kdy viděl, aby pejsci dělali kočičí hřbety…“
Takto přemýšlel a mezitím pečlivě zavřel okno a zatáhl záclony. Hned nato se okázale postavil doprostřed světnice.
„Kočičko dávej pozor, ukázkový kočičí hřbet jen pro tebe!“
Zkontroloval, jestli se kočička opravdu dívá a předpisově položil všechny čtyři tlapky hezky k sobě. Soustředil se, načež napnul síly a vyšponoval hřbet přesně tak, jak to vidíval u kočičky venku na trávě. Jenže ouha. Něco v těch letitých psích zádech luplo, křuplo a zaseklo se.
„Kočičko pomoc!“ ještě stihl vyštěknout a svalil se na bok jako pytel zázvoru. „Auuu, auuu, to to bolí!“
„Pejsku, že ty máš v tom kočičím hřbetu housera?“ podivila se kočička.
„Opravdu?“ podivil se bolestí zmatený pejsek, „kde se tam chudák vzal, tak najednou?“
„To se jen tak říká,“ konečně vstala kočička ze svého místečka, „ukaž, ten houser chce pořádně promasírovat.“
„Ale já přece potřebuju promasírovat,“ durdil se pejsek, „houser může klidně počkat!“ Kočička raději už neříkala nic, jen přiložila polštářky svých tlapek na pejskův bolavý hřbet. Cítila, jak pejskovi v těch zádech ukrutně cuká a proto si dávala pozor, aby moc netlačila. Dlouho a trpělivě hladila bolavé místo, až se konečně všechno uvolnilo a milý pejsek, aniž by si něco uvědomil, se blaženě natáhl se jak dlouhý tak široký na podlaze.
„Kočičko, to je tedy něco…“ stačil ještě pronést a vzápětí se propadl do hlubokého posilujícího spánku. Kočička ještě chvíli spokojeně předla, pak přikryla spícího pejska psí dečkou a odešla do kuchyně, aby v srnčím hřbetu upekla pejskovu oblíbenou špekovou bublaninu.
„Tady něco nááádherně voní,“ probudil se pejsek, když k němu z kuchyně dorazil vábivý závan z trouby a citlivý čenich se mu okamžitě rozkmital ze strany na stranu. Neomylně se vydal za tou vůní a za okamžik již mlsně pokukoval na tu dobrotu, čerstvě vytaženou a ještě kouřící:
„Řeknu ti, kočičko,“ polkl slinu, „ani jsem si nevšiml, kdy ten houser odešel. Nebo se mi to všechno jenom zdálo?“
„Inu nezdálo,“ odpověděla způsobně kočička, zatímco si čistila kožíšek, „kdyby ten houser neodešel co bych s tebou asi tak mohla dělat? Musela bych tě nechat utratit…“
„…jenže tu útratu bys musela zaplatit kartou, hotovost se v naší karanténě nedoporučuje,“ skočil jí do řeči pejsek. „A máš kartu? Aha? Přece pejskové a kočičky žádnou platební kartu nemají!“
„Tak vidíš, vlastně je to tvoje štěstí,“ uvedla kočička vše na pravou míru a dál se věnovala sama sobě. „Jen tu buchtu nechej pěkně vychladnout,“ stačila přitom napomenout pejska když spatřila, že se v nestřeženém okamžiku chystá urafnout kus bublaniny.
„Zatracený psí život,“ povzdechl si pejsek, kterému jako ozvěna současně zakručelo v břiše. Ovšem poslechl, jak se na správně vychovaného pejska sluší. Hezky si sedl, oddaným pohledem hypnotizoval vonící srnčí hřbet na stole a trpěl přitom jak pes. Kočička mezitím dokončila hygienu, vyprala prádlo, vyluxovala a stihla si i udělat manikúru. Teprve pak slavnostně nakrájela vláčnou bublaninu a jeden plátek položila před pejska:
„Je už večer, malý kousek ti musí stačit tak akorát,“ rozhodla a zbytek bublaniny schovala do spíže na ráno. Pejsek věděl, že tady je kočička neoblomná, raději v klidu dožvýkal poslední sousto, sáhl do lednice pro láhev dobrého psího vína a nalil oběma malinkou skleničku:
„Řeknu ti, kočičko,“ spokojeně zafuněl, když si přiťukli, „ta karanténa vlastně není vůbec špatná. Ale stejně už se těším, až bude za náma. Hned půjdu do obchodu a koupím ti nějaký řetízek z pravého kočičího zlata. Abys věděla, jak jsem rád, že se spolu tak hezky máme…“
„Moc mluvíš,“ přerušila ho kočička docela nahlas, „umýt zuby, hezky vyvenčit a hybaj do hajan!“ Pak koketně natočila hlavu a tak, aby to vůbec nikdo neslyšel, zašeptala do nastraženého psího ouška:
„Dnes bych si to docela ráda přála na pejska…“
Richard Sklář
