Řecké štěstí – rozhovor s autorkou stejnojmenného blogu, který získal cenu Magnesia Litera Blog roku 2022

Do Řecka se Kateřina Panou natrvalo odstěhovala už před více než čtvrtstoletím. O tom, jaké cesty ji tam zavedly a jaké bylo sžívat se s řeckou rodinou a přizpůsobit se cizímu prostředí, se čtenáři dočtou na jejím blogu Řecké štěstí, který získal ocenění Magnesia Litera Blog roku 2022, a nyní i ve stejnojmenné knize nakladatelství Cosmopolis.

Loni jste dostala cenu Magnesia Litera a porota vyzdvihla vysoké literární kvality vašeho blogu. Psala jste už dřív? Jaké je vaše vzdělání a povolání?

Už na střední škole jsem měla ráda češtinu a literaturu. Ostatně, měli jsme skvělou profesorku, která ten zájem dokázala podnítit a témata slohových prací byla natolik zajímavá, že mě to bavilo. Nikdy jsem ale nemyslela, že bych mohla být spisovatelkou. Spisovatelé byli osobnosti, velká jména národního obrození nebo první republiky a já k těm jménům na střední škole vzhlížela s úctou a obdivem. Když jsem začínala psát blog, dostala jsem spoustu obrázků od dětí z jedné plzeňské základní školy a na většině z nich bylo věnování: Pro paní spisovatelku. A mně tehdy došlo, že pro ty děti spisovatelkou vlastně už jsem. Bylo to moc milé.

Dokážete si vůbec představit, že byste zůstala v Čechách a co byste tu dělala?

Představit si, že bych zůstala v Čechách, asi neumím. Ne, že bych tak moc toužila Čechy opustit, ale život na jihu mi vyhovoval víc a souhra náhod mě přivedla nejdřív do Itálie a pak do Řecka. Zůstat v Čechách, tak nejspíš pracuji jako veterinářka nebo přinejmenším zootechnička, což byl můj studijní obor.

Po čem z domova se vám nejvíc stýská a dodržujete doposud nějaké české zvyky?

Když jsem se stěhovala do Řecka nastálo, nějaký stesk jsem si moc nepřipouštěla, není to kraj světa, říkala sem si a do Čech jezdila celkem často. Postupem času se návštěvy kvůli velké rodině musely omezit a stesk se občas ozval. Chybí mi takové ty běžné věci jako pražské střechy, vůně jarní Vltavy nebo třeba ranní, probouzející se les v létě.

Zvyků dodržujeme hodně, i když některé, jako třeba pálení čarodějnic nebo velikonoční pomlázka se setkávají s velkým údivem místních. Ale chci, aby děti poznaly i naše zvyky a tradice a docela se mi to daří.

Umějí vaše děti česky?

Dcera mluví jen s lehkým přízvukem a čte bez problémů, pravopis je už o něco horší, ale to asi potvrdí každý cizinec, že česká gramatika je nesmírně těžká. Syn rozumí, ale slovní zásobu má menší, což mě dost mrzí. Děti mají v Řecku krom řečtiny povinnou angličtinu, francouzštinu, starořečtinu a na lyceu ještě latinu, takže se mu zdá, že těch jazyků má víc než dost, ale když potřebuje, česky se domluví.

Máte čtyři děti, k tomu se staráte o tchána, hospodářství a v sezoně jste od rána do půlnoci v práci. Jak to vůbec zvládáte a kdy nacházíte čas na psaní?

Děti máme čtyři, z toho dvě jsou z pěstounské péče, protože jejich maminka je těžce nemocná, ale pokud je jí lépe a léčba zabírá, má je ona, takže je to spíš péče střídavá, navíc všechny děti jsou zvyklé pomáhat, to v tak velké domácnosti ani jinak nejde. V létě musí být soběstačné a veškerá péče o dům, zahradu a hospodářství spadá z větší části na ně. V Řecku je to běžné a nikdo se nad tím nepozastavuje. Sezonní, letní práce v turismu ani jiné řešení nemá. Články na blog jsou pak takovým malým odreagováním od starostí a každodenních povinností, když přijdu po půlnoci domů a mysl je plná dojmů z dlouhého a náročného dne.

Co vás přivedlo k tomu, že jste si založila blog a pustila se do psaní?

Z počátku jsem psala jen krátké články pro pár kamarádů a vždy měly úspěch, pak mě kamarádka pozvala do facebookové skupiny o Řecku a já začala nejdřív nesměle komentovat články jiných a pak přidávat vlastní. Chtěla jsem ukázat trochu jiný pohled na Řecko a Řeky, a protože se mé příspěvky líbily a lidé mě začali přemlouvat, ať založím blog a články tak byly přehlednější a na jednom místě, vyhověla jsem jim.

Opravdu své texty píšete na mobilním telefonu?

Ano, opravdu veškeré články píšu na mobilním telefonu. 

Často zmiňujte legendy a místní zvyky, zejména z kraje Epirus, který vám svou bohatou historií přirostl k srdci. Jaké jsou zdroje vašich informací?

Hodně cestujeme, mám ráda staré usedlosti a vysokohorské vesnice Epiru. Místní jsou neuvěřitelně milí a vstřícní a já se pokaždé ptám na nějaká zajímavá místa v okolí jejich vesnic a k těm místům se většinou vážou různé příběhy a legendy. Vždy se o ně ochotně podělí. Ty úplně první báchorky a legendy byly ale od manželovy babičky, která za zimních večerů vyprávěla našim dětem staré pohádky a já je se zaujetím poslouchala také.

V knize ale najdeme i recepty a spoustu dalších zajímavých informací. Jaké je vaše nejoblíbenější řecké jídlo a čeho si na životě v Řecku nejvíc vážíte?

Těch řeckých jídel je spousta, a jedním z nejoblíbenějších je asi musaka. Lilky s mletým masem a bešamelem. Podává se horká v keramických miskách ve všech tavernách po celém Řecku.  Ale nejradši mám, když jsme někde v horách, a ve starých kamenných staveních nás pozvou ke stolu a nosí nám to nejlepší, co mají. Často čerstvý ovčí sýr, tmavý chléb a zeleninu. Dávají s tím i kousek své duše. To je pravá řecká pohostinnost. Takové jídlo pak chutná nejlépe. A to je asi odpověď i na druhou část otázky. Vážím si právě té pohostinnosti, vstřícnosti a bezelstnosti takových okamžiků. Ty dělají Řecko Řeckem.

Uměla byste shrnout, co si mají čtenáři představit pod pojmem „řecké štěstí“?

Řecké štěstí není jen blog nebo kniha, je to pocit domova, lásky a bezpečí. Řecké štěstí je rodina, úsměvy a pozdravy sousedů a třeba nedělní vyzvánění zvonů z nedalekého kostela. Řecké štěstí je modrá obloha a vlny tříštící se o pobřeží, řecké štěstí je úplně obyčejné štěstí v neobyčejně krásné zemi.

Proč se nám Řekové zdají být šťastnější? Je to jen náš dojem, nebo tomu tak doopravdy je?

Nejde o to, že jsou Řekové šťastnější. I tady je plno problémů a lidé je řeší úplně stejně jako jinde. Jen ty problémy nedávají na první místo. Dokážou se radovat z maličkostí a věří, že bude lépe. A ono opravdu často lépe bývá. Nenechají se těmi problémy pohltit a nacházejí si čas na úsměv a sousedský pozdrav. Dokážou se zastavit a popřát si hezký den. Možná je to i ta řecká hrdost k vlastní historii, úcta k předkům a modro-bílé vlajce. Nebojí se budoucnosti, žijí současností a užívají si každý okamžik. Možná proto se zdají šťastnější.

Co byste popřála českým čtenářům?

Všem čtenářům bych chtěla popřát štěstí a nemusí být vůbec řecké. To štěstí si nosí každý sám v sobě, stačí otevřít oči a radovat se z maličkostí. Stačí úsměv, sousedský pozdrav nebo třeba pohled na rozkvetlé kaštany v parku. Přála bych jim úplně obyčejné štěstí a úsměv na tváři, i když se jim zdá, že život není jednoduchý.