Rozhovor s autorkou románu Ta z katovny Dianou Štelovou

To, jak se k nám druzí chovají, nevypovídá o naší hodnotě vůbec nic

Rozhovor vedla Dominika Píhová.

V jakém bodě života jsi věděla, že jednou napíšeš knihu?

Psaní je způsob tvůrčího vyjádření, který je mi ze všech nejbližší. Pro mě to nikdy nebylo třeba kreslení nebo zpívání, pro mě je to tvůrčí psaní. Mám pocit, že nemůžu nepsat, a už od dětství jsem věděla, že chci být spisovatelka.

Mám to dokonce docela vtipně zdokumentované – ve dvanácti letech jsem si sepsala jeden z prvních wordovských dokumentů v životě, kam jsem velkými písmeny naťukala: Já píšu! A jak je úžasné, že můžu psát, mám nápady, chci být spisovatelka.

Ale taky že jsem teprve žákyně sedmé třídy, a tudíž neznám všechny vedlejší věty a podobné věci, takže si na svůj velký román musím počkat, až je znát budu.

Střih, o dvacet let později jsem tady, právě vyšel můj první román a je to doslova splněný sen.

Pustila ses do zajímavého mixu žánrů, ve tvé prvotině se mísí gotika s psychologickým románem. Jak jsi přišla na tuhle kombinaci?

Dřív jsem psala žánrovky, které mají čisté, jasně dané schéma. Ale postupem času mi tahle schémata přestala stačit, ten omezený rámec mi najednou byl malý, a tak jsem začala experimentovat a hledat jinou formu, schopnou nést hlubší psychologická témata, o kterých jsem chtěla psát.

Na vysoké jsem studovala literární vědu a své odborné eseje jsem psala o Janě Eyrové, feministické literární kritice a o gotickém románu. Tohle všechno se ve mně propojilo a z tohohle podhoubí vznikla výchozí situace románu Ta z katovny.

Právě tehdy jsem Tu z katovny začala psát a tehdy poprvé jsem si řekla: „Tohle je ono, takhle chci psát, tohle je můj styl.“

Ale taky to trvalo dlouho – práce na románu mi dohromady zabrala pět let a třikrát jsem ho přepracovala, než jsem s ním byla doopravdy spokojená. V tomhle jsem celkem perfekcionista.

Na začátku románu si hlavní postava Lucie zavazuje tkaničky běžeckých bot a záhy začne utíkat. Útěk je jedno z hlavních témat celé knihy. Můžeš trochu rozvést, odkud a kam na začátku Lucie vybíhá?

Lucie utíká před problémy – doslova i obrazně. Proto se odstěhuje do katovny v pohraničí, na samotu, kde nikoho nezná. Katovna stojí v ponurém lese, kde je neustále mlha, nevlídné počasí, je to pochmurný kraj a Lucie tam jednoho dne při běhání objeví opuštěné strašidelné sídlo.

V něm před lety žila hraběnka Celestýna, která se Lucii začne zjevovat jako duch a ve vizích jí odhaluje příběh svého života. A do toho ještě vstoupí Celestýnin potomek Petr, který se s Lucií sblíží.

V románu jsou tedy dvě vypravěčky, které krásně zachycuje vizuál knihy od grafičky Kamily Flonerové – na přední straně přebalu vidíme Lucii, jak utíká tajemným lesem do mlhy směrem k sídlu, a když přebal sundáme, objeví se pod ním ve stejné pozici Celestýna.

Obě vypravěčky jsou si hodně blízké, jsou vzájemně propojené a vyprávění se mezi nimi neustále přelévá. Proto bylo třeba odlišit také písmo každé z nich v sazbě knihy, což byl trochu oříšek, který jsem si na sazeče Ivana Pachmana vymyslela – a poradil si s ním skvěle. Dovedně a citlivě vybral dva odlišné, přesto k sobě ladící fonty a v knížce to vypadá skvěle.

Kromě úniku se příběhem prolínají složitá témata, jako jsou trauma, domácí násilí, týrání. Proč ses rozhodla pracovat ve své prvotině právě s těmito motivy a těžkostmi?

Je to tak, kromě té zábavné duchařské linky a odhalování záhady je v románu i tohle vážné téma. Páchání násilí mezi blízkými, psychické nebo fyzické týrání, zneužívání moci a nerovného mocenského postavení jsou témata, o kterých by se podle mě mělo víc mluvit, tak aby se některé věci mohly reálně změnit.

Jako autorka můžu udělat to, že o těchto věcech napíšu román, a přestože je to fikce, nese poselství skrze emoce a příběhovost, v tom je jeho síla.

Hlavním důvodem, proč o těchto tématech píšu, je ale to, že jsou pro mě osobně důležitá a dlouhodobě se jimi zabývám – konkrétně tím, jak se člověk může vypořádat s traumatem.

Myslím si, že pro každého člověka v takové situaci je klíčové uvědomit si, že sice nemůže změnit, co se mu stalo, ale může se rozhodnout, co bude dál. Nemusí se nechat vláčet vzorcem oběti.

Jsem přesvědčená, že to, jak se k nám druzí chovají, nevypovídá o naší hodnotě vůbec nic, nijak to naši hodnotu nesnižuje. I člověk, který prožil trauma, si může určovat vlastní pravidla a rozhodovat o svém životě.

To se samozřejmě snadno řekne, ale dospět k tomu je složitý a hodně individuální proces.

Ta z katovny čtenáři představuje dvě hlavní postavy, obě ženy, knihu psala žena, rozhodně to ale není čtení pouze pro jedno pohlaví. Jak jsi přemýšlela nad čtenářstvem příběhu? Pro koho jsi knihu psala?

Vzhledem k tomu, že ten příběh je o ženách, které se vyznačují velkou vnitřní silou, i když tak třeba na první pohled nepůsobí, nabízí se, že může sloužit jako inspirace pro ženy, které si procházejí něčím podobným.

Ale v jádru je o tom, jak se vypořádat s traumatem, a to je naprosto univerzální. V nějaké fázi života to nejspíš řešil nebo řeší každý z nás.

Tu z katovny je ale samozřejmě možné číst jako poctivou, čistokrevnou duchařinu a užít si ji jako mysteriózní román s tajemstvím bez toho, že by čtenář nutně musel zabrousit do hlubiny.

A to mě na tom baví – propojení hlubších témat s žánrovými prvky. Baví mě to autorsky i čtenářsky, když si dílo hrdě a přiznaně hraje s populárním žánrem a zároveň nabízí hlubší myšlenky, které si v něm můžu hledat a propojovat, které pro mě mají přesah.

Myslím si, že díky tomu je Ta z katovny přístupná širokému okruhu čtenářů.

První kniha je na světě, sklízí pozitivní reakce a čtenáři ji už také mohou potkat v knihkupectvích. Na co se tvoji fanoušci mohou těšit dál? Chystáš už další knihu?

Teď pracuju dokonce na dvou dalších románech. Zápletky nebudu přímo prozrazovat, ale mluvila jsem o vzorci oběti – myslím, že se často přenáší také v rodině mezi generacemi, a to mě fascinuje, tomu se chci ještě určitě věnovat.