Sarah Winmanová si vás získá
Slunečnice. Kniha, kterou jsem otevřela, přečetla prvních pár vět, a byla jsem polapena. Četla jsem dál a dál a strašně jsem v sobě chtěla najít sílu ovládnout se, odložit ji, ušetřit si tenhle báječný zážitek. Jenže ono to nešlo. Knížku jsem spolkla během pár hodin a pak ji několik dní rozdýchávala. Je krásná, je silná, je lidská… Má v sobě úplně všechno, co v současné době v knihách vyhledávám.
Sarah Winman ve svém novém poetickém románu vypráví milostný příběh, který je však mnohem komplikovanější, než se na první pohled může zdát. V několika rovinách se zabývá tématy zamilovanosti, lásky, vášně, přátelství, ale také utrpením, ztrátami, smutkem a pocity osamění. Že je to na jednu dvousetstránkovou knihu příliš? Vůbec, je to úplně akorát.
Pro knihu Slunečnice je typický koncept „příběh nepříběh“. Vyprávění nemá klasické uspořádání od pozvolného úvodu k dramatickému závěru, přesto vás ale dokáže pohltit už na prvních stránkách, ne-li řádcích. Před čtenářem se postupně skládají obrazy toho, co se vlastně stalo, jednotlivé postavy poznáváme skrz epizody vyprávění. Každá vzpomínka, každá další scéna vždy odkryje něco nového, jiného, zajímavého… něco, co člověka přinutí znovu přemýšlet nad tím, co už o událostech a postavách v knize ví, a také nad tím, zda je jeho dojem či názor správný.
Nevím, jak vy, ale já sama mám v knihách nejraději, když autoři nepopisují, ale doopravdy vyprávějí. Toho jsem se zde dočkala měrou vrchovatou. Celá kniha je jeden plynulý tok životních příběhů, je celistvá, vše na sebe příjemně navazuje a i v momentech, kdy trochu nevíte, kam to celé směřuje, je to pro čtenáře milé a rozhodně ne rušivé.
Samotné téma knihy je, jak je asi jasné už z prvních odstavců této recenze, velmi silné. Láska, přátelství, osamění, smutek, důležitost volby, malé radosti z obyčejných chvilek, utrpení, bolest, hledání spřízněné duše… to jsou všechno témata, která určitým způsobem a do různé míry rezonují nejspíše v každém z nás. Právě proto je kniha pro čtenáře tak přívětivá – každý si v ní najde rovinu, která se ho dotkne, osloví jej a dost možná mu alespoň trochu zlomí srdce. Sarah Winman vaše emoce rozhodně neušetří, na to se připravte.
Celé vyprávění je rozděleno na dvě části – první z pohledu Ellise, druhá z pohledu Michaela. Obě jsou krásné, ale Michaelova vás rozloží. Opakovala bych tu stále dokola ta stejná slova, druhá část je totiž neskutečně silná, zdrcující, opravdu vám mezi řádky drtí srdce a vy místy nemůžete ani dýchat, jak je vám úzko. A je to jeden z těch textů, u kterých věřím, že dokud si je člověk sám nepřečte, nepochopí, jak zásadní jsou.
Velkým tématem se u knihy Slunečnice stala obálka. Nebudu vám tu lhát, já z ní po vizuální stránce také nejsem úplně unesená, ale musím po dočtení knihy uznat to, že dává smysl po stránce obsahové. A to já mám ráda. Obrázek, který je pro obálku vybrán, mi po dočtení dával mnohem větší smysl než mnou na začátku vysněný obraz slunečnic. Dokreslovaná fotografie odkazuje na dva hlavní hrdiny knihy a na jednu z citově nejždímavějších (ha, vymyslela jsem nové slovo) scén, a proto mi přijde boží.
Další „český aspekt“ knihy bych chtěla pochválit, a sice vynikající překlad Petry Diestlerové, který je neuvěřitelně citlivý, jazykově úžasně vytříbený a celkově podle mě prokazuje knize službu. Udržet v textu čtivost, plynulost, a zároveň poetičnost… Prostě klobouk dolů 🙂
Co mohu dodat? Snad jen to, že Sarah Winman si mě touhle knížkou dokázala absolutně získat. Málokdy zařazuji spisovatele po přečtení jediné knihy na seznam oblíbených, ale tady nemůžu jinak. Rozhodně se pustím do autorčiny další tvorby a jsem bytostně přesvědčená, že mě nezklame. Jen se bojím, že mi bude chybět Ellis a Michael. Vlastně, co kecám, oni mi chybí už teď.
Autorkou recenze je Kristýna z The Book Talk Blog.
