Slunečnice stojí za přečtení
Před časem jsem se zpožděním přečetla Rok zázraků Sarah Winmanové, zvláštní poetickou knihu o devadesátileté Marvellous a mladém veteránovi z druhé světové války Drakovi. Společně rekapitulují, co zažili a pomáhají si se s tím vyrovnat.
Do češtiny byla nyní přeložena další kniha Winmanové, v pořadí již třetí. Před Rokem zázraků ještě vyšla Když byl bůh králík. Styl drží. Opět je to kniha poetická a zároveň drsná. Postavy ani čtenáře nešetří. Píše o lásce, té rodičovské, první i celoživotní, ztrátách, izolaci vynucené a dobrovolné, bolesti, smutku, opoře a (sebe)přijetí. To vše jsou témata pohybující se na tenkém ledě. Z knihy mohou udělat sentimentální blábol nebo kousek, na který jen tak nezapomenete. A na Slunečnici nezapomenete, je skvělá.
Musím se přiznat, že jsem na základě anotace čekala něco úplně jiného, děj se vyvíjel pro mě velmi překvapivým směrem. Jako červená/žlutá nit se jím táhnou van Goghovy Slunečnice. Mladá Dora Juddová je v roce 1950 vyhrála v tombole. Mohla si vybrat cokoli jiného, třeba lahev whisky, kterou chtěl její manžel, ale ona se rozhodla pro zdánlivě bezcennou reprodukci. Ta dala jejímu životu směr, nacházela v ní sílu a víru v sebe sama i okolí.
„Originál Dora viděla při školním výletě do Londýna v Národní galerii v Pimlicu. Tenkrát jí bylo patnáct a byla plná rozporů toho věku. Ale když vstoupila do galerijního sálu, pevně uzavřené okenice kolem jejího srdce se rozletěly dokořán a ona okamžitě poznala, že tohle je život, jaký chce: Svoboda. Možnosti. Krása.“
Dora ale nepředstavuje ústřední postavu knihy, tou je (nejen) její syn Ellis. Ellis, jenž brzy přišel o matku, nerozuměl si s otcem, stále od něj utíkal a cestu zpět hledat nechtěl, který se zamiloval. A pak ještě jednou. První nevylučoval druhou, naopak se navzájem doplňovali. Michael, kamarád z dětství a Ellisova láska první i celoživotní, muž jeho života. „Bez Michaela nebyl život tak zábavný. Bez něj nebyl život tak barevný. Život bez něj nebyl život.“ A Annie, žena jeho života, kterou si za manželku vzal na hřbitově.
„Svatba spíš opravdová než dokonalá. Takhle ji s oblibou popisoval Michael a měl pravdu. … Annie chtěla, aby ji vedl uličkou, jenže Ellis si ho už předtím vybral za svědka. Já to zvládnu obojí, prohlásil nadšeně. Celá svatba se nečekaně začala točit kolem něho.“ Nejen svatba.
Lacinou romanci nebo partnerský trojúhelník rozhodně nečekejte, o ty nejde ani v nejmenším. Winmanová se dotýká velmi bolestných témat. Číst její knihy není jednoduché, skáče v časových rovinách, mění postavy. Přímou řeč neuvozuje, orientace v textu vyžaduje pozornost. Její knihy ale za přečtení rozhodně stojí, budete o nich nějakou dobu přemýšlet. A od toho přeci dobré knihy jsou, ne?
Moje hodnocení: 89 %
Recenze vyšla na blogu Jedu v knize
