Strážce nádrže
Kniha Zdeňka Svěráka o strážci nádrže nabízí naději pro starší ročníky.
Dvaaosmdesátiletý Zdeněk Svěrák na snímku z letošního dubna. Dvaaosmdesátiletý Zdeněk Svěrák na snímku z letošního dubna. | Foto: ČTK
Nová próza Zdeňka Svěráka přináší dvě překvapení. Jedno se týká literárního provozu: dvaaosmdesátiletý autor dlouhá léta publikoval u nakladatelství Fragment, které je už několik let součástí největšího českého nakladatelského domu Albatros Media, tentokrát však přešel k nakladatelství Grada, jež českou beletrii vydává zřídka, specializuje se na odbornou i popularizační non-fiction v oblasti zdravotnictví, ekonomie či psychologie.
Druhým překvapením je forma textu. Svěrákova novinka nazvaná Strážce nádrže, která je jakousi literární dvojnicí filmu Vratné lahve, má podobu románu v dopisech, spíš novely. Čítá pouhých 84 stran včetně 13 celostránkových ilustrací Zdeňky Huškové.
Ty dopisy píše důchodce Jiří Smrček, strážce vodní nádrže Magda v blíže neupřesněných příhraničních horách, a adresuje je řediteli povodí, sídlícímu v Praze. Smrček píše listy rukou a zprvu se soustřeďuje na svou profesi i drobné úkony, které k ní patří. Prokládá je úvahami a příhodami přímo nesouvisejícími, avšak brzy přejde ke vzpomínání na svůj osobní i profesní život v průběhu druhé poloviny 20. století.
Až téměř ke konci knihy vydedukujeme – z toho, že jedna postava ruší svou sbírku videokazet a definitivně přechází na DVD -, že příběh se zřejmě odehrává před nějakými deseti patnácti lety, tedy právě v době, kdy měl premiéru film Vratné lahve.
Také ve snímku, jejž podle scénáře Zdeňka Svěráka natočil jeho syn Jan, je hlavní postavou důchodce, který ještě nechce do bačkor a přijímá podřadnou práci ve výkupu lahví. Podobný je protagonista novely Strážce nádrže, starý muž, jenž se snaží zůstat činorodý a být platný na svém pracovním místě, jakkoliv nicotném. Podobně jako film pak vyznívá i závěr knihy, trochu trpký, ale jen na chvíli.
Zdeněk Svěrák se už v dřívější povídkové tvorbě projevil jako dědic čapkovské humanistické tradice s důrazem na drobné lidské osudy. Jistě, je to taková „popová verze“, plošší než Čapkovy vícevýznamové texty, s obroušenými hranami a vyšší mírou sentimentu. Ale nelze jí upřít řemeslnou zručnost, cit pro povahopis a – pochopitelně – smysl pro humor.
Strážce nádrže v tomto směru pokračuje a povídavostí pisatele dopisů připomíná také postavy z děl Bohumila Hrabala. Hrabalovská je i epizodičnost děje, zprvu těkavá, postupně však ilustrující běh dějin „malým“ venkovským životem. Přičemž tam, kde Svěrák vyfabuluje historku – především konflikt Jiřího Smrčka, původně učitele na základní škole, s „vedoucím školského odboru“ Korkem, zvaným Rudý Špunt, po roce 1968 -, je poutavý a zábavný. Zato když hrdina jen glosuje dobové dění, zůstává předvídatelný, až banální, s metaforami poněkud omšelými.
Sympatický hlavní hrdina, jenž hlídání staré hráze považuje za poslání, občas vykazuje rysy fachidiocie, které Svěrák s kolegy s oblibou využíval a parodoval ve slavných „přednáškách“ předcházejících většině her o Járovi Cimrmanovi. Zde to není tak nápadné, humor působí spíše melancholicky, ale oddanost profesi a profesnímu úkolu je výrazná, posílená ještě jakýmsi zbožštěním adresáta, bezejmenného ředitele povodí, jehož moc a vliv nabývají v očích Jiřího Smrčka mimořádných rozměrů.
Svěrákovy příznivce Strážce nádrže nepochybně uspokojí. Možná od novely budou čekat více humoru, ale většina už ví, že ve svých literárních pracích je autor v tomto směru střídmější.
Vedle tradiční laskavosti k lidským příběhům tu Svěrák znovu přináší to, co už s úspěchem dělá delší dobu, tvorbou i svým životem: povzbuzení pro všechny nejen ze své generace, že stářím život nekončí, že i zdánlivě osamocený a zapomenutý člověk si může najít důstojné místo. Příběh Strážce nádrže mohl být spletitější a košatější, ale i tak ta drobná kniha většinu takových čtenářů potěší.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz
Buďte první
autor: Pavel Mandys
Recenze vyšla na magazin.aktualne.cz
