Strážce nádrže
Poslední zářijový týden se herec, scénárista a jeden z duchovních otců Divadla Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák připomněl i jako spisovatel, na pulty knihkupectví se dostala jeho nová knížka s názvem Strážce nádrže. Svěrák v díle oživil žánr vyprávění v dopisech, jejichž prostřednictvím hlavní hrdina líčí svůj příběh. Svěrák v rozhovoru pro Lidovky.cz potvrdil, že má v plánu napsat ještě jeden titul.
Dvě vodní nádrže v Jizerských horách, hlavní postava možná nevědomky bilancuje svůj život a na pozadí příběhu prochází velké dějiny, to jsou hlavní obrysy nového titulu Zdeňka Svěráka. Knížku dával ve volných chvílích dohromady poslední tři roky.
„Když se na stránku podívám, říkám si, jestli na ní čtenář najde něco, co by udrželo jeho pozornost, a jestli bude rozveselený, rozesmutnělý nebo zvědavý. O tyhle tři věci mi vždycky jde,“ přibližuje v rozhovoru pro Lidovky.cz dávno už kultovní český autor.
Lidovky.cz: Příběh vyprávíte prostřednictvím dopisů, které hlavní postava, strážce nádrže Jiří Smrček, píše svému nadřízenému, řediteli povodí. Kde jste vzal inspiraci pro tuhle formu vyprávění?
Dostal jsem se na závěr svého života do zvláštní situace. Od svých studentských let si zapisuju do notýsků nápady. Zjistil jsem, že je nestačím všechny zpracovat, protože je toho dost vysoký komín. Řekl jsem si, že to projdu a vytřídím plevy a zrno. Plev bylo strašně moc, ale zrnka se našla. Když jsem je měl, říkal jsem si, že musím najít nit, na kterou bych ty korálky navěsil. Už dlouho jsem měl v hlavě motiv dvou nádrží v Jizerských horách, které jsem pojmenoval Magda a Hedvika, ve skutečnosti se jedna jmenuje Protrženka a druhá Souš.
Ochotníci slaví. Svěrák jim dal zelenou, Cimrmana mohou hrát mnohem častěji
Lidovky.cz: A tou nití byly ty dopisy?
Ano. Vždycky mě trápilo, jak je možné, že obě byly postaveny stejnou metodou, a jedna selhala a druhá dosud slouží. Představil jsem si, že u té funkční nádrže je člověk, který ji střeží, aby se jí nestalo neštěstí jako té první. A pak mě napadla forma dopisů. Když hlavní postava zestárne, nadřízení po něm chtějí, aby za sebe našel náhradu. V dopisech mohl jednu postavu po druhé charakterizovat a říct, proč se na jeho funkci nehodí. Čili dopisy nahoru byla nitka, na kterou se to všechno dalo navléct. V dopisech totiž lze psát o čemkoliv, můžete skákat z tématu do tématu.
Lidovky.cz: Knížka se sestává pouze z dopisů Jiřího Smrčka, ředitel mu ani jednou neodpověděl. Proč ne?
Ředitel povodí, ani nevíme, jak se jmenuje, mu na dopisy neodpovídá, Smrček s ním komunikuje prostřednictvím jeho náměstka, inženýra Anděla. Mně to přišlo, jako by psal pánu Bohu a Anděl je jejich spojka. Smrček si mu totiž stěžuje ne jako řediteli, ale píše mu o všem možném. O operaci tlustého střeva nebo o tom, že se zamiloval. Takhle se píše do nebe. Dalo by se říct, že to je jeho celoživotní zpověď.
Lidovky.cz: Je pro vás Strážce nádrže také vaší osobní zpovědí, nebo nemáte nic, z čeho byste se chtěl zpovídat?
Odpovím vám citátem z knížky: V noci jsem o sobě přemýšlel. Jak se chovám, jestli nejsem příliš slušný a málo kurážný. A zabrousil jsem hluboko do minulosti, kolik v ní bylo z mé strany odvahy a kolik malomyslnosti.
Vedle dramatické, scenáristické a herecké činnosti má v tvorbě Zdeňka Svěráka pevné místo i aktivita literární. Napsal desítky titulů pro dospělé i pro děti. Malým čtenářům náleží díla jako Radovanovy radovánky, Jaké je to asi v čudu či Buřtík a Špejlička. Pro dospělé sepsal Povídky, Nové povídky či v tuto chvíli už předposlední vydaný titul Po strništi bos. Právě povídky, nezřídkakdy s autobiografickými motivy, jsou literárním tvarem, kterému se Svěrák věnuje nejčastěji. Za svou literární tvorbu posbíral několik ocenění Magnesia Litera, za rok 2004 dostal cenu čtenářů za dílo Jaké je to asi v čudu?, stejné ocenění převzal za rok 2012 za Nové povídky a do třetice obdržel cenu čtenářů za rok 2014 za Po strništi bos.
Lidovky.cz: Existuje vůbec povolání jako strážce či hlídač nádrže, nebo je to jen vaše fantazie?
Je to fantazie. Myslím, že taková pozice není a že u Souše žádný takový správce jako můj Smrček neslouží. Bavila mě ale představa jakési betonové kobky pod přehradní hrází, kde tikají přístroje, a strážce je každý den musí o půlnoci kontrolovat.
Lidovky.cz: Protože ve vašich knížkách nezřídka vycházíte ze svého vlastního života, musím se zeptat, do jaké míry je autobiografický i Strážce nádrže?
Jak to tak bývá. Místy jsem to já, místy ne. Například vstup tohoto člověka do strany a výstup z ní, to je můj případ. Jen se to odehrálo za jiných okolností. On to zažil ve škole, já jsem to první zažil ve sborovně a to druhé v rozhlase.
Lidovky.cz: Poznají se tam někteří vaši blízcí?
Někteří ano, například hostinský Šimon je vlastně můj kolega z divadla Marek Šimon, který byl zavřený s Václavem Havlem.
Lidovky.cz: Na to jsem se chtěl zeptat. Strážce nádrže Smrček mimo jiné popisuje historku, jak při setkání s prezidentem Havlem v hospodě, kde je hostinským právě pan Šimon, prezident vyprávěl vtip, který sám vymyslel: „Hudební skladatel Jindřich Jindřich a generální tajemník OSN Butrus Butrus Ghálí jeli do lázní Baden Baden a tam se ožrali, ožrali.“ Skutečně takový vtip prezident Havel vyprávěl?
Všechno se to stalo, jenomže jinde a jindy. Václav Havel za námi po jednom představení přišel, objal se s Markem Šimonem a během večera nám řekl ten svůj vtip. Připadal mi legrační, ještě ho podpořilo to jeho ráčkování. ‚Pozorný čtenář humor najde‘
Lidovky.cz: Podobně komických okamžiků je v knížce víc, ale celkovým vyzněním mi přišla spíše smutná. Smrček je rozvedený skorodůchodce, žije sám, v podstatě má jediného kamaráda a ženu, do které se zamiluje, mu odvede někdo jiný. Navíc finále knížky není radostné. Proč jste na Smrčka tak tvrdý?
V poslední době se točím na tématu člověka, který miluje svou práci a musí ji opustit. Je to i téma Vratných lahví. Tady to téma obměňuji. Tolik prací se dnes stává zbytečnými a jsou nahrazeny elektronikou, to je životní pravda. Ale myslím, že na Smrčka nejsem krutý. Mám ho rád, trochu mi přijde komický, trochu je mi ho líto.
Lidovky.cz: Až vám čtenáři řeknou, že je ta knížka rozesmutnila, co jim opáčíte?
Myslím, že takhle ta knížka působit nebude. Pozorný čtenář v ní najde humor, je potřeba si ho tam vyzobávat. Například když se paní učitelka Tvarůžková na stará kolena vdá, vezme si ji sběratel starožitností a bibliofil. Když to nevyzobnete, tak se nezasmějete.
Lidovky.cz: Máte něco společného se Smrčkem, cítil jste se třeba někdy tak sám jako on?
Pro něj bylo nejtěžší, když ho po sovětské invazi vyhodili ze školy, kde učil. Dovedu si představit, jak to člověka, který školu miluje, bolí. Sám jsem něco podobného zažil, když jsem musel opustit rozhlas. Měl jsem tu práci rád, ale přišla chvíle, kdy jsem odtamtud musel odejít. Ale osamocen jako on jsem se nikdy necítil.
Lidovky.cz: Prostřednictvím hlavní postavy se také vyjadřujete k velkým kapitolám našich dějin, jako byl odsun sudetských Němců, Pražské jaro či sovětská invaze. Smrček například o odsunu v jednom dopise řediteli napsal, že Němcům to v podstatě patřilo. Takhle to cítíte i vy?
Smrček neví, co s tím, podobně jako já. Němců, kteří postavili jeho dům, je mu líto, ale jinak to podle něj nešlo. Začínat po válce republiku s Němci, bylo skoro nemožné. Až moc jsme je nenáviděli, skoro každému někoho umučili nebo zavraždili. Připadalo nám, že po tom, co udělali Židům, není trestu, který by to vyvážil. Odsun sice byl krutý čin, uvalující kolektivní vinu i na nevinné, ale ve zjitřeném poválečném pocitu nám to přišlo logické.
Lidovky.cz: Nestali jsme ale v tu chvíli stejně špatnými, jako byli za války Němci?
Ano, tu otázku beru. Proto jsem v tom tématu nalomený. Máte stejný názor jako moji vnuci, jste v jejich věku. Oni tu dobu nezažili, a když se na to podívají jako na historii, jsou si jisti, že to bylo svinstvo. Neumím jim to vyvrátit.
Lidovky.cz: Podívejme se na odlehčenou vrstvu knížky. Je zemitá, místy saháte po hrubých výrazech a objevují se v ní i erotické motivy. Například když Smrček mluví o tom, jak jeho bývalá žena měla lesbický poměr. Kde se to ve vás bere?
Říkal jsem si: „Srabe, dej to tam, takhle to my mužský máme, tak proč to skrývat?!“ Když Smrček objeví, že ho vzrušují lesbické filmy, tak v tom jistě není sám.
Lidovky.cz: Pane Svěráku, jste domýšlivý?
Kdo dělá povolání jako já, hraje divadlo a píše hry, je svým způsobem ješitný. Dělá mu dobře, když vyniká a lidé tleskají. Zároveň si ale myslím, že nad sebou mám kontrolu. Vím, že jsou lidé, kteří dovedou tu práci dělat líp než já. Ano, jsem ješita, ale má to svou snesitelnou míru.
Lidovky.cz: Hned vám řeknu, proč se na to ptám. Smrček v jednom z dopisů popisuje zájezd na představení Divadla Járy Cimrmana, přičemž nejvíc z herců se mu líbil právě Zdeněk Svěrák.
To je čirá legrace. Tuhle kapitolu jsem psal jako drzost, které se čtenář zasměje. Připadalo mi, že píšu veselou stránku. Myslím, že kluci, moji kolegové, o kterých tam píšu, to i takhle pochopili. Spoléhám na to, že moji čtenáři se mnou budou rádi přepínat ze smutna do vesela a naopak. Při tom spisovatelském i scenáristickém řemesle se rád pohybuji na rozhraní legrace a smutku. Román by prý Svěrák nedokázal.
Lidovky.cz: Pro koho jste svou novou knížku psal?
Myslím, že by to mohlo bavit holky i kluky různých generací. Ti, kteří jsou tak staří jako já, se tam najdou. Pro ostatní by mohlo být zajímavé, když líčím události, které nezažili. Například když vyprávím o Alexandru Dubčekovi, proč byl tak populární a že to bylo jen na krátký čas. Mluvím o něm tak, že by to mohli pochopit lépe než školní výklad. Je to kapku didaktický motiv, koneckonců jsem původním povoláním učitel. Ale nemá to z toho úplně čouhat.
Lidovky.cz: Jak byste popsal tvůrčí proces, z něhož vzešel Strážce nádrže?
Když jsem dal svému synu Honzovi přečíst první verzi, řekl mi, že ten nápad má větší potenciál a že by se tam vešlo hutnější vyprávění. Abych se toho nebál, že to knížka unese. Takže jsem se podíval na to, co všechno mohl Smrček zažít, než se stal strážcem nádrže. Tím se to obohatilo. Honza přišel i na to, že by bylo krásný, kdyby byly na několik stránkách Smrčkovy ilustrace. Ale nechtěli jsme, aby to dělal profesionální malíř, ale talentovaný amatér. Honza proto pátral po výtvarných kroužcích pro seniory. V jednom jsme našli autorku, jejíž kresby se nám líbily. Zdeněk Svěrák oslavil předloni 80. narozeniny.
Lidovky.cz: Což má symboliku v tom, že Smrček je původním povoláním i učitel kreslení.
Sám tam říká, jak jako učitel kreslení byl dobrý. Do oka nám padla paní Zdeňka Hušková starší. Přečetla si pár kapitol a řekla, že je to pěkné a ráda by to ilustrovala.
Lidovky.cz: Kdo ještě knížku před vydáním četl kromě vašeho syna?
První čtenářkou je vždycky moje žena. Mimochodem erotické pasáže ji vůbec nepřekvapily. Vývoj rukopisu samozřejmě od začátku sledovaly redaktorky nakladatelství Grada. Text jsem dal přečíst všem dospělým v rodině a každý mi k tomu něco řekl. Četl ho pochopitelně i Jaroslav Weigel, který dává mým knížkám grafickou tvář, a asi čtyři kolegové z Divadla Járy Cimrmana. Říkali, že to je bezvadné čtení, ale jelikož jsem jejich šéf, beru to s rezervou.
Lidovky.cz: Můžou čtenáři počítat i s audioverzí Strážce nádrže, jako jste třeba namluvil Po strništi bos?
Všechno, co jsem vydal, jsem i načetl. Promiňte, že to říkám, ale myslím, že to má svou cenu, když autor umí přečíst, co napsal. Když jsem slyšel třeba Jaroslava Seiferta, jak čte ty své úžasné verše, říkal jsem si, že to sice napsal hezky, ale přednášet by to neměl. Ale já si neskromně myslím, že čtu dobře. Loni jsem za to dostal i cenu, předávala mi ji Hana Maciuchová. Víte, co to je za poctu?
Lidovky.cz: Myslím, že si to umím představit. Pane Svěráku, je Strážce nádrže vaše poslední kniha?
Možná, že jo. Ale ještě mám pár povídek, takže než skončím úplně, možná bych ještě jednu knížku povídek rád vydal. Musí jich být aspoň deset, aby bylo co svázat. Zatím mám dvě.
Lidovky.cz: Co spojuje vaše knížky?
Mají společný jazyk. Nemyslím tím češtinu, ale způsob psaní. Ať už jsou to povídky na jakékoliv téma, tak by je měl spojovat způsob přemýšlení a humoru. Proto si nelámu hlavu, že knížka povídek nemá ústřední téma. Také vždycky chci, aby mé psaní čtenáře nenudilo a, nebojím se toho slova, bylo zábavné. Když jsme s Láďou Smoljakem psali divadlo, starali jsme se hlavně o to, abychom byli zábavní, aby divák nezíval a nepřišlo mu to dlouhé. Podobně to dělám v knížkách. Když se na stránku podívám, říkám si, jestli na ní čtenář najde něco, co by udrželo jeho pozornost, a jestli bude rozveselený, rozesmutnělý nebo zvědavý. O tyhle tři věci mi vždycky jde.
Lidovky.cz: Chytil bych se toho, jak jste zmínil, že vaše inscenace nemají být dlouhé. Má to co dělat s tím, že jste nikdy nenapsal román?
Věděl jsem, že bych to nedokázal. Nejsem romanopisec. Ale možná je dobře, že tahle knížka je prosté vyprávění formou dopisů, protože jsem třeba tento umírající formát vzkřísil. Kdo dnes píše dopisy? Skoro nikdo. Kdysi byl román v dopisech samozřejmost, dnes je to anachronismus. Strážce nádrže je také trošku oslava kraje Cimrmanova stáří. Jizerské hory, Příchovice, Desná a protržená přehrada. Možná, že knížka přispěje k tomu, že se Protrženka stane poutním místem.
Recenze publikována na www.lidovky.cz
