Tanec za odpuštění – ukázka z knihy

Uvažovali jste někdy nad tím, jak asi vaši lásku prožívají pozorovatelé zvenčí? Co se asi hodí hlavou vaší nejlepší kamarádce, když vás motýlci v břiše vynesli kilometr vysoko? M.K.Hardy nad tím přemýšlela a popsala jeden moment v životech vašich oblíbených hrdinů Alexe a Lily z knihy Haka za lilii pohledem jejich nejlepšího přítele Jacka. A víte co ještě? Tenhle pohled je zároveň součást druhé knihy, která se bude jmenovat Tanec za odpuštění a vyjde už brzy. Tak čtěte!

---

Jack

(před měsícem)

Seděl jsem doma na zadku a šťoural se prstem v díře na teplácích. Postupně se zvětšovala a připomínala mi, jakou díru mám ve svém srdci, a ta se bolestně prohlubovala každý den, co jsem nemohl jít na trénink nebo zápas. Čas, který následoval po návratu z Anglie, byl hned třetí nejhorší období v mém životě. První byla smrt mé mámy před několika lety a hned vzápětí rozvod s Lydií, který jsem zapříčinil. Vědět, že se mé zdravotní problémy tolik zvrtnou, nejspíš bych se tehdy choval jinak. Zvláštní, jak se priority lidem mění, když jde o zdraví.

Než jsem si stihl na teplácích udělat hotový kráter, zazvonil mi telefon. Doufal jsem, že by mi mohl volat Alek, protože od Anglie jsem se s ním snažil trávit co nejvíce jeho volného času. Já mám volna až nezdravě moc. Jenže i přes mé všemožné pokusy ho rozptýlit chodil jako tělo bez duše.

Zvedl jsem mobil z konferenčního stolku a podíval se na displej.

„Ty vole,” hlesl jsem nahlas, když jsem si přečetl, kdo mi volá. Ještě než jsem stiskl zelený telefonek, promnul jsem si volnou rukou obličej. Co mám dělat?

Snad až po pátém zazvonění jsem hovor přijal a pevně zavřel oči, když jsem si mobil přiložil k uchu. „Kdopak mi to volá?” Pokusil jsem se o co nejpříjemnější tón, ale musel jsem znít jako idiot. Nebo princezna Anna z Frozen, taková ta, co pořád jen juchá a nerozhodí ji ani doba ledová. To předstíraný nadšení mi nemohla zbaštit. Navíc, kdo zvedá telefon s takovouhle hláškou? Možná tak Mišák Mickey. Nejdřív jsem si nebyl vůbec jistý, jestli to chci vzít, ale nejsem hajzl.

„Ahoj, Jacku,” pozdravila mě nesměle Lily. Jen ten hlas mi vykouzlil smutný úsměv na tváři. Vzpomínal jsem na ni hrozně rád. Byla skvělá, vážně senzační. Ovšem nepopírám, že byly chvíle, kdy jsem ji proklínal. Konkrétně vždy, když jsem si uvědomil, co přesně udělalo její odmítnutí s mým nejlepším kámošem. Tolik si přál, aby s ním odjela, s námi. Všichni jsme si ji zamilovali. Chápal jsem důvod, proč to neudělala. Její vada je brutální překážka. Alek zjišťoval nejrůznější varianty, jak jí pomoct, a ona stejně nechtěla. Jenže zavrhla i možnost, že by se Alek přestěhoval za ní. Dokonce byl ochotný vzdát se i rugby! Ještě nedávno bych mu za ten nápad nakopal prdel, taková možnost nepřipadala v úvahu pro nikoho z nás. Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale po tom, co ho tyhle dva měsíce potkávám, si myslím, že by bylo nejlepší, kdyby tam opravdu zůstal. Ani zápasy už nehraje s tím svým pověstným elánem a nadšením. Začal být agresivní jak při pokřikování v hace, tak při zápase.

„Jak se máš, Lily?” Nejlepší ženská fyzioterapeutka, jakou jsem kdy poznal. Ty prsty dělají divy. I když na mě řvala, posílala mě k doktorovi, stejně mě pokaždé vytáhla z průseru. Opřel jsem si hlavu o gauč a přemýšlel, na co jiného bych se měl zeptat. Střídala se ve mně směs pocitů, jako je přátelská láska, a zároveň silná odtažitost.

„Nic moc.” Na chvíli se odmlčela. Až moc dlouho. Pořád jsem se snažil najít vhodná slova, ale nic nepřicházelo. Možná bych měl říct něco jako Proč jsi nejela s námi? Nechceš si to rozmyslet? Víš, že jsi ho totálně zničila? Nemohl jsem se rozhodnout, jestli ji chci litovat, nebo na ni křičet.

„Jacku, měla bych na tebe prosbu.” Prolomila napjaté trapné ticho jako první.

„Co pro tebe můžu udělat?” Nebyl jsem si jistý, co bych na takovou dálku mohl zrovna já vyřešit. Možná se chtěla zeptat na Aleka, aniž bych mu to řekl. Chci pro ni vůbec něco dělat? Ale jo, chci. Jasně že chci. Je to rozumná hodná holka a myslela si, že jedná v zájmu jich obou. Teda především jeho. Zhluboka jsem si povzdechl a čekal, co mi poví.

„Potřebuju, abys mě vyzvednul na letišti.” Zašeptala to tak tiše, že jsem se chtěl přesvědčit, jestli dobře slyším.

„Cože?!” Hlas mi přeskočil do sopránu, když jsem zapištěl do telefonu a napřímil se tak rychle, až mě píchlo v zádech.

„Moc tě prosím, přijedeš pro mě na letiště?” Fakt je tady? Na Zélandu? Už jsem byl na nohou a oblékal si kalhoty. Na trenky nebyl čas.

„Tys přiletěla?!” Nemohl jsem tomu uvěřit a poskakoval jsem na jedné noze při nazouvání tenisek. Telefon jsem držel skřípnutý mezi uchem a ramenem a přemýšlel,  kde mám sakra tu pitomou peněženku.

„Ano.”

„Hele, Lily, jen taková drobnost, než někam vyrazím… Jsi na správném ostrově a ve správném městě?“ Nebyl jsem si jistý, jak šetrně se zeptat, aby to nepůsobilo jako urážka.

„Samozřejmě,“ uchechtla se do telefonu, a to mi naprosto stačilo. Vystartoval jsem z bytu jako magor a řídil jako prase, jen abych tam byl co nejdřív. Probíhal jsem davem a snažil se co nejšetrněji odstrkovat lidi, co mi stáli v cestě.

„S dovolením. Pardon. Omluvte mě.” Mumlal jsem jednu omluvu za druhou a tlačil se kupředu. Záplava blond vlasů právě něco lovila v kabelce, a jakmile se otočila na mě, rty se jí roztáhly do úsměvu, ovšem oči měla podivně smutné.

„Jacku.” Není divu, že mě hned poznala, byl jsem tu největší hovado ze všech a patrně nejhlučnější. Bez pozdravu jsem se k ní sehnul a pevně ji objal kolem pasu. Nechápu, jak to dokázala za takovou chvilku, ale v té Anglii si mě naprosto získala. Omotala mi ruce kolem krku a dvakrát popotáhla.

„Ahoj,” zamručel jsem jí do vlasů a nepouštěl ji.

„Nemůžu dýchat,” zaskučela, načež jsem ji okamžitě pustil.

„Promiň.” Sebral jsem jí zavazadlo z ruky a snažil se ji vyvést co nejrychleji pryč. Naložil jsem ho do auta a pak mi něco došlo. Měla jen jeden kufr… „Kde máš další věci?” Obrátil jsem se k ní, když si chtěla nasednout.

„Tohle je všechno.” Zarazil jsem se a zůstal na ni zírat. Ani jsem se nehnul, když má hlava zpracovávala to, co mi říkala a co to nejspíš znamenalo. Ukázal jsem jí, aby nastoupila, a sám jsem si sedl na místo řidiče. Pak jsem se k ní otočil a zcela vážně promluvil.

„Co tady děláš, Lily?” Dost mě znepokojilo, že sem přijela bez záměru přestěhovat se, a vůbec se mi to nelíbilo. Všiml jsem si, jak zvážněla a snad i zesmutněla.

„Přijela jsem za Alexem.” To mi došlo.

„Jak jsi přijela za Alexem?” Chvíli se na mě dívala, jako kdyby nechápala mou otázku, tak jsem ji rozvedl. „Přijela jsi jen na návštěvu?” Slovo JEN jsem zdůraznil, aby pochopila, kam tím mířím.

„Ano, ne… nevím.” Tvářila se tak zoufale, jako jsem se já cítil. Takže ona neví, no to je výborný. „Vezmeš mě za ním? Prosím?” Oběma rukama jsem si zajel do dredů a trochu zatahal, abych se vzpamatoval. Tohle není dobrý nápad, ani trochu to není dobrý nápad.

„Napřed si spolu promluvíme my dva,” rozhodl jsem se nakonec a vyjel na silnici. „Někde v klidu.” Nebránila se ani se neptala, kam jsem vyrazil. Jen tiše seděla a dívala se z okénka. Kdo ví, co přesně si tu prohlíží a co vidí.

Až když jsem zaparkoval v garáži, konečně promluvila. „Tady bydlí Alex?” Došli jsme do výtahu, kde jsem pípl kartou.

„Ne, tady bydlím já,” ujasnil jsem a sledoval zmatek v její tváři.

„Myslela jsem, že mě vezmeš za ním.” Neměl bych se cítit trošku dotčeně, že mě chtěla využít jen jako dopravní prostředek? No co, to je fuk, stejně teď nebyl čas nad takovou hovadinou přemýšlet.

„Ne, nejdřív si promluvíme spolu.” Výtah se otevřel a já jí rukou naznačil, aby šla dál. Sundal jsem si boty a tiše pozoroval, jak se rozhlíží. Bylo hrozně zvláštní, sledovat, jak si musí projít celý byt více z blízka, aby si ho doopravdy mohla prohlédnout.

„No páni.”

„Pěkný viď?” Byl jsem pyšný na svůj střešní byt s výhledem na celý Auckland a taky na to, že jsem dbal na pořádek, alespoň jsem se nemusel stydět. „Dáš si něco k pití?”

„Jen vodu, děkuju. Máš to tu krásný.” Jen co si odskočila, pokochala se a napila, usedli jsme na gauč a přišel čas na nepříjemný rozhovor.

„Lily, musíš mi říct, proč jsi tady. Na rovinu, ne žádné výmluvy, prostě to potřebuju vědět.”

Smutně povzdechla a spustila. „Hrozně moc mi chybí, Jacku. Potřebovala jsem ho vidět. Ty poslední dva měsíce nestály za nic a už jsem to prostě nevydržela. Mary mě odvezla na letiště a jsem tu. Potřebuju si s ním promluvit.” Kýval jsem hlavou a přemýšlel.

„A co mu chceš přesně říct?” Nehodlal jsem ustoupit ani o píď. V tomto ohledu jsem byl jednostranně zaměřený, prioritou je pro mě nejlepší kamarád z dětství, nic bych mu nepřál víc než štěstí, a pokud kvůli tomu mám být hajzl, tak budiž.

„Neměla bych to spíš říct jemu?” Jo no, v tomto případě ne.

„Nezlob se, Lily, ale budu k tobě naprosto upřímný. Váš rozchod Aleka úplně zničil, takhle jsem ho v životě neviděl, a kdyby si tím měl projít znovu, nevím, jak by to zvládl. To prostě nedovolím.” Zmateně se na mě zamračila a nervózně poposedla.

„Co mi tím naznačuješ?”

„Nic nenaznačuju, jen ti říkám, že pokud se s ním chceš vidět a zase odjet domů, tak ti to nedovolím.” Lily na mě vytřeštila své blankytné zmučené oči. „Nedívej se na mě tak. Zlomila jsi mu srdce, dva měsíce ho ignorovala, a dokonce mu napsala, aby tě už nekontaktoval. Snad vážně nečekáš, že tě nechám, abys mu dala naději, kterou mu pak vezmeš. On by to nezvládl, Lily.” Uf, pohled, který na mě upírala, mě ničil. Teď jsem jí vážně ublížil, ale nedá se nic dělat.

„To myslíš vážně? Ty mě za ním nevezmeš?”

„Vezmu, pokud mi řekneš, že s ním chceš strávit zbytek života. Ne každý na svém kontinentu, ale společně, tak jak to má být. Musíš si tím být jistá.” Bože, Aleku, pokud mi teď řekne ne, doufám, že mě nebudeš nadosmrti nenávidět. Lily mlčela a já čekal.

„Co teda chceš?” Nevydržel jsem to napětí mezi námi a prolomil ticho.

„Já nevím, co mám dělat, Jacku.” Šokovalo mě, že se najednou rozbrečela takovým způsobem, že bych si nejradši nafackoval. Bylo mi jí opravdu strašně líto. „Chci s ním být, vážně jo, jenže,” popotáhla a utřela si obličej, „pro barvoslepého člověka s mými vadami to není tak jednoduchý. Mám v Anglii celý život, ve kterém jsem se snažila dosáhnout co nejvyšší míry soběstačnosti, a stěhování je jedna z mých nočních můr. Vrhnout se po hlavě do nového prostředí bez člověka, který by mi byl kdykoliv k dispozici, mohl by mě někam odvézt nebo mě vyzvednout…“ poslouchal jsem ji a snažil se představit si tu bezmoc – marně. Do tohodle se člověk vžít nedokáže. Není jednoduchý být totálně odkázaný na někoho, i když ho k zbláznění miluješ.” Rychle jsem se natáhl a objal ji. To zoufalství v její tváři mě ničilo.

„To bude dobrý.” Přitiskl jsem si ji k hrudi a hladil ji po zádech a vlasech. Brečela tak hodně, že jsem netušil, jestli si nebudu muset dát vyprat triko, ale bylo mi to fuk. „Nezlob se, nechtěl jsem na tebe být zlý, mám tě rád, to přece víš,” cítil jsem se jako největší parchant na světě. „Jenže Alek zažíval peklo, a kdyby si měl celým tím procesem projít zase od začátku, to prostě… Nezaslouží si to a ty taky ne.” Podle toho, že sedí u mě na gauči, na tom pravděpodobně byla stejně mizerně jako on. O důvod víc se držet a nedovolit jim se spatřit, pokud si nebude úplně jistá. Za chvíli by měli oba dva to nejhorší období za sebou, nemůžou udělat krok zpět, ani jeden z nich.

„Já vím, máš pravdu,” fňukala dál, ale díky tomu prohlášení se mi neuvěřitelně ulevilo. Můžu si myslet, že by mě snad nemusela nenávidět.

„Nedáš si něco k jídlu?” navrhl jsem po několik minutách těsného objetí a ustupujícího pláče. Jakmile mi přikývla na prsou, objednal jsem ze své oblíbené restaurace jehněčí a povídali jsme si dlouho do večera, než jsem ji nechal zalézt do pokoje pro hosty a spát.

Hned co zalezla, jsem se zavřel se svým telefonem do koupelny a našel kontakt.

„Jacku! Jak jsi ji mohl nevzít za Alexem? Seš praštěnej? Vždyť přeletěla půl světa, aby ho viděla!” Nejspíš jsem se měl připravit, že dostanu vynadáno.

„Ahoj, Mary, taky tě rád slyším.” Nemůžu jí mít za zlé, že ochraňuje sestru, s Alekem dělám totéž. „Nadávala na mě moc?” Nespíš si musely stihnout zavolat nebo napsat, když jsem šel na recepci pro večeři.

„Ne, ona by to neudělala, ale já jsem naštvaná! Nemáš tušení, jak se tady trápila!” Vlastně docela mám.

„Je mi líto, Mary, snažím se chránit Aleka. Vždyť Lily ani neví, jestli tady chce zůstat.” Snažil jsem se uklidnit Mary, která mi nadávala naštěstí jen po telefonu. Konfrontace osobně by byla pravděpodobně bolestivější.

„Jak neví?” Mary zněla docela zaraženě.

„Řekla mi, že má strach a neví, co bude dál. Snad chápeš, že je nechci vystavit tomu, co zažili před dvěma měsíci.” Mám Mary moc rád, ale jestli tohle nepochopí, pak bylo naprosto zbytečné jí volat.

„Ale to je blbost! Jistěže ví, co chce!”

„A to je?”

„No chce být s ním tam u vás. Bože, to je taková trubka. Říkala jsem jí, ať si rovnou zabalí, ale ona ne, že se s ním nejdřív musí vidět. Má jen strach, co jí na tu zprávu Alex po takové době řekne.” Teď zase nadávala na ségru. Okamžitě mě napadlo, že bych měl dát vědět Ryanovi, aby tu Mary trochu vybouřil, protože má očividně energie na rozdávání.

„Super. Chtěl jsem se tě zeptat, jak to ty dva měsíce zvládala, a jestli náhodou nevíš, za jakým účelem sem jela.”

„No aby se s ním domluvila na stěhování přece.” Uf, tak to se mi ulevilo.

„Fajn, počkám, až mi to řekne sama, a hned ti zavolám, abys začala balit kufry, platí?”

„Platí, seš fajn, Jacku,” špitla nakonec, a než jsem stihl odpovědět, ozval se v pozadí mužský hlas: „Čau, Jacku! Co záda?!” křičel jí očividně přes rameno a stejně to bylo tak nahlas, že jsem si musel mobil odtáhnout od ucha.

„No jo vlastně, promiň, jsem hrozná, ani jsem se tě nezeptala, jak jsi na tom.” Zatímco Mary zpytovala svědomí, vymýšlel jsem vhodnou odpověď. Co bych asi tak měl říct? Jo, dobrý, ne, špatný, nebo přiznat, že jsem s tím ještě nikde nebyl?

„Zatím beze změn.”

„Drž se.”

„Děkuju, pozdravuj chlapa a mějte se.” Nechtěl jsem si povídat o svých problémech, na to jsem dnes už fakt neměl sílu.

„Ty taky, pa.”  Rozloučila se se mnou patrně ta naprosto nejlepší sestra, kterou si může člověk přát. Lily má vážně štěstí. Položil jsem telefon a po sprše konečně zalezl do postele. Člověk by nevěřil, jak jedna cesta na letiště a krátké povídání dokážou být vyčerpávající.

 

Jack

Ráno jsem se probudil dost pozdě a se zalepenýma očima se protáhl dveřmi do obýváku.

„Dobré ráno.” Ženský hlas se ozval tak nečekaně, že jsem nadskočil.

„Aaa!” Vřískl jsem, protože jsem dočista zapomněl, že mám návštěvu. Rychle jsem rozlepil oči, abych zaostřil na Lily, která seděla na gauči a snídala. „Sakra! Promiň.” Hned vzápětí jsem se ohnul v pase a zakryl si rukama rozkrok.

„Co se stalo?” Vzhlédla ke mně a myslím, že tou dobou už jsem byl rudý až na prdeli.

„Zapomněl jsem, že jsi tu, fakt se omlouvám, už se jdu oblíknout.” Já idiot si zapomněl vzít trenky. Teda nezapomněl, nikdy je na spaní nenosím, jenže taky neočekávám, že by tu takhle ráno mohl být někdo, komu je výhled nepřístupný. Otočil jsem se a snažil se zapadnout do pokoje.

„Ty jsi nahej?” zahihňala se a stočila pohled zase zpět k hrnečku před sebou. Tak moment, vážně jsem tak daleko?

„Dole bez.” Zmateně jsem se na ni znovu obrátil.

„Buď v klidu, já vidím jen tmavě šedou postavu, kdybys mi řekl, že máš trenky stejný barvy, věřila bych ti. Dokud nepřijdeš blíž, abych mohla zaostřit, neuvidím nic zajímavýho.” Neuvěřitelný! Obrátil jsem se k ní a ještě jednou se ujistil.

„Fakt ho nevidíš?” odhodlal jsem se opatrně odtáhnout ruce, odkrýt malýho Jacka a měřil jsem si Lily pohledem, abych poznal, jestli náhodou nekecá. Nic horšího, než že zahlídne moje vybavení, se stát nemůže.

„Fakt ne.” Tak to je hustý! Dal jsem ruce v bok a začal blbnout.

„Ani teď nepoznáš, co dělám?”

„Vidím, že vrtíš zadkem, proč?” začala se smát, protože jsem se choval jako šašek.

„Tomu se říká helikoptéra, milá Lily, a tys o ni právě teď přišla,” chechtal jsem se jako idiot a dál se kroutil tak, aby můj pták lítal dokola právě jako ta helikoptéra. „A že je prvotřídní.” Jsem vážně idiot, ale připadalo mi to hrozně vtipný.

„Ty seš vůl,” naštěstí se smála se mnou. Trvalo ještě chvíli, než jsem se konečně uklidnil a začal se chovat jako dospělý. Hodil jsem na sebe kraťasy a vrátil se zpět k ní. Bez dalších řečí jsem ji políbil na spánek a pohladil jsem ji po rameni. „Jsem rád, že jsi tady.” Byla to pravda, jen kdybych si mohl být jistý, že tu chce zůstat.

„Taky jsi mi chyběl.” Usmála se, a zatímco jsem si začal chystat snídani, mluvila dál. „Přemýšlela jsem nad tím, co jsi mi říkal.” A jéje, doufal jsem, že se zvládnu v klidu alespoň nasnídat. „Musím uznat, že jsi měl pravdu, jen je to pro mě hrozně těžký připustit. Seš dobrej kamarád.” No tak dobrý, tohle nebylo tak zlý. Prosím, řekni mi, že se přestěhuješ. Prosím!

„Děkuju, jsem rád, že mě chápeš.”

„Zvažovala jsem svoje možnosti a skoro jsem nespala, jen abych si srovnala v hlavě, jak všechno udělám při stěhování…” Nenechal jsem ji domluvit.

„Co?” vyhrknul jsem a doběhl přímo před ní.

„Miluju ho. Zkusím tu zůstat, ale budu potřebovat pomoct.” Vyskočil jsem radostí a jako ten největší puberťák zařval z plných plic, když mi došlo, že tu vážně zůstane.

„Se vším ti pomůžu,” vyhrknul jsem rychle a popadl ji znovu do náruče. Ani jsem ji nenechal dojíst, místo toho jsem ji zvedl z gauče a drtil ji v medvědím objetí.

„Neraduj se, Jacku. Ještě jsem neviděla Alexe, co mu asi tak povím? Třeba už nebude chtít, abych sem…” Nedořekla tu nejpitomější myšlenku, na kterou se chystala, protože jsem se neudržel.

„To je vtip, že?“ Snad si nemůže myslet nic jiného, než že ji přivítá s otevřenou náručí.

„Co? Proč?“

„Protože je to nesmysl. Spíš musíme vymyslet nějaký velký entrée. Chápeš, když už jsi tady, tak aby to stálo za to.“ Úplně jsem se při té představě rozvášnil.

„Nemůžeš mě vzít prostě k němu domů?“

„To ne. Dneska má zápas, co kdybych tě vzal tam?“ Lily se na chvíli zamyslela, a nakonec roztáhla rty do nadšeného úsměvu.

„Dobře.“ Upila čaj z hrnku a pak začala zase přemýšlet. „Zařídíš mi tablet, abych mohla…“ Výtah cinkl a z haly se ozval silný hlas.

„Jacku!” S Lily jsme na sebe vyvalili oči a zalapali po dechu, když jsme zaslechli Aleka, který právě dorazil ke mně do bytu. Já jsem se začal usmívat jako idiot, protože jsem si představil, jak se spolu ti dva vítají, ale Lily nevypadala vůbec nadšeně. Dokonce bych řekl, že se začala klepat.

„Co je?” špitl jsem k ní tiše, jenže to už se mi vysmekla a zamířila do pokoje. Běžel jsem za ní a snažil se ji pochopit. „Co se děje?”

„Jacku! Spíš?!” Po tomhle rámusu? I kdyby jo, tak teď už bych určitě nespal.

„Nesmí mě vidět!” šeptala téměř bezhlasně Lily.

„Proč?” Byl jsem zmatený, šokovaný a úplně mimo. Co se tady sakra děje?

„Prostě nesmí!” Zavřela se rychle v pokoji a já zůstal stát přímo přede dveřmi. Nevěřícně jsem na ně koukal a snažil se přijít celé téhle situaci na kloub.

„To mi nemůžeš odpovědět?” Alek se zjevil v obýváku v běžeckém oblečení, byl zpocený a bez nálady – jako poslední dobou vždy.

„Sorry?” Podíval jsem se na něj, pak zpět na dveře a zase na něj.

„Hele, dneska máš spodky,” rýpl si s ušklíbnutím a zamířil do kuchyně.

„Jo no, už jsem chvíli vzhůru.” I když můj mozek očividně nezačal ještě pracovat, protože jinak bych pochopil, proč se Lily schovala před mužem, za kterým se chce odstěhovat přes půl světa.

„Nechceš jet dneska na zápas se mnou?” Dneska je zápas a já zase nenastoupím. Doteď jsem byl tak nadšený z Lily, že jsem si tuhle krutou realitu uvědomil až teď. Tak a jsme bez nálady dva.

„Víš, dneska se mi to nehodí.” Konečně jsem se odtrhl ode dveří a přešel k němu.

„Nehodí?”

„Já… ještě něco mám.”

Zvedl podezřívavě obočí a napil se vody. „A co?”

Nevýhoda našeho přátelství? Víme o sobě všechno, a když nám něco uniká, nebojíme se toho druhého zeptat. Co bych dal teď za jeho nezájem, kterým mě obšťastňoval poslední dva měsíce.

„Musím k doktorovi.”

„S těmi zády?”

„Jo.” Lepší výmluva mě nenapadla.

„No konečně.”

„Jo.”

„Ty snídáš med?” Podíval jsem se do obýváku na konferenční stolek, kde byla napůl snědená snídaně Lily.

„Měl jsem na něj chuť.” Výborně, Jacku, vážně nenápadnost sama. Ještě že jsem se nepokoušel o hereckou kariéru, vyhodili by mě okamžitě. Alek se na mě zamračil.

„Dáváš si med jen do čaje, Jacku.” Kurňa, proč mě tak dobře zná? Znovu jsem zalétl pohledem k pokoji a pak zpět na Aleka, který pochopil. „Aaaaa, ty tady někoho máš?” Najednou začal šeptat a tajnůstářsky pomrkávat.

„No, vlastně jo.” Nejspíš nebude vhodné lhát, tímhle bych ho mohl z bytu dostat co nejrychleji.

„Nějaká kočka?”

„To bych řekl.” Kývl jsem a vlastně ani nelhal. Chudák, neměl tušení, kdo je schovaný za těmi dveřmi a skoro bych se vsadil, že teď právě špicuje ucho a poslouchá.

„A proč se schovává?”

„Víš, ona se dost stydí.”

„A zalezla do pokoje pro hosty?” Byl vždycky takhle zvědavý, nebo mi to přijde jen kvůli tomu, že se snažím něco utajit? Tohle je přímo nesnesitelný výslech, potí se mi z něj i dlaně.

„Zpanikařila, je tu úplně poprvé.” Zajímavé, jak hezky se dá pravda ohýbat.

„Fajn, já vypadnu, ať může v klidu dosnídat,” uchechtl se a pak konečně zamířil k výtahu. „Uvidíme se na zápase.” Mávl na mě a hned nato se za ním zavřel výtah. Vyrazil jsem k pokoji pro hosty, abych si něco ujasnil, když zrovna Lily vykoukla.

„Už je pryč?”

„Ano. Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?” Založil jsem ruce v bok. Tohle chování se tak dalece lišilo od jejího ranního rozhodnutí, že jsem začal mít obavy, aby na poslední chvíli nevycouvala.

„Vždyť jsi mi řekl, že mě vezmeš až na zápas! Navíc, co by asi tak řekl tomu, že tady sedím na gauči a v klidu se cpu a on nic neví?” To je taky fakt, nejspíš by se mi pokusil rozbít hubu, že jsem ji tu celou noc držel zavřenou.

„No dobře. Trochu jsem se lekl, že sis to rozmyslela.” Uvolnil jsem postoj a konečně jsem si začal dělat tu svou snídani.

„Co blbneš? Sotva jsem ho slyšela, málem jsem celý plán podělala tím, že jsem se chtěla vyřítit z pokoje a vrhnout se mu kolem krku.” Nechal jsem ji tam stát a snažil se vymyslet, jak ty dva nejlépe postrčit k sobě. Soucitně jsem se na ni podíval. Chudák holka, tak zamilovaná.

„Fajn, tak si teď dáme v klidu snídani a ty zavolej Mary, aby ti začala balit věci, platí?“ Myslím si, že takhle to bude pro všechny strany nejlepší a nejrozumnější řešení. Lily posadíme nahoru, a až Alek dohraje, dám mu dárek k vítězství v podobě jeho vysněné ženské, to bude hezký.

„Dobře,” vydechla a kývala si pro sebe hlavou. „Fajn, dobře, to bude dobrý.” Snaží se přesvědčit mě, nebo sebe? Asi bych se neměl divit, že je při tak zásadním rozhodnutí nervózní. „Co tvoje záda?”

„Ježiši, to jste se všichni domluvili, že se mě zeptáte?” Mary s Ryanem, Alekovi jsem to teda předhodil sám, ale Lily si vzpomněla nejspíš ze své profesionální deformace. Ani neodpovídala, protože bylo jasné, že jsem nemyslel tu otázku vážně. „Dobrý.”

„Tys s tím nikde nebyl, že jo?” To jsem tak průhlednej?

„Ne.”

„Jacku! Už dávno jsi s tím měl jít k doktorovi! Kolikrát jsem ti to říkala?” No jo, mami, tak už dost.

„Já vím, prostě jsem se bál, jasný?” Zkusil jsem zakončit tenhle rozhovor, ale Lily do mě hučela ještě dobrou půlhodinu, a dokonce se ke mně vrhla a začala mi svlékat tričko, aby se podívala, jestli se něco od posledně nezměnilo. Její starostlivost byla dojemná, jenže můj strach byl silnější. Prostě jsem se bál a ještě jsem nebyl připravený na špatné výsledky. Nebyl jsem připravený se vzdát naděje.

Odpoledne před pátou jsem seděl na lavičce, abych byl v centru dění, ale všichni jsme věděli, že na hřiště nepůjdu, i kdyby mě tam potřebovali sebevíc. No možná bych tam vyrazil, když by se nikdo nedíval a sestřelil bych pár blbečků.

Nicméně díky své totálně zbytečné přítomnosti jsem si mohl dovolit odvést Lily do naší kóje a pak pro ni poslat Carlova bráchu, kterému jsem musel vybalit pravdu. S trenérem jsem po telefonu zajistil speciální tablet, který si Lily zvykla používat na mistrovství v Anglii, takže vše bylo perfektně zajištěno. Dokonce jsem se mu nenápadně zmínil o jejím příjezdu natrvalo a nadhodil jsem, že si určitě bude chtít hledat práci. Jeho reakce mě sakra překvapila, protože vypadal, že začne líbat zem, když zjistil, že se Alek konečně srovná.

Alekův výkon v zápase stál pěkně za hovno, stejně jako cokoliv, co předváděl v posledních měsících. Jeho za hovno je sice pořád nadprůměrný výkon, ale je to dost znát. Chtěl jsem počkat až do konce, než mu sdělím, že za ním Lily přiletěla, ale doufal jsem, že bych ho mohl trochu víc motivovat – povedlo se.

Lítal po hřišti jako blázen a bláhově pořád koukal k našim rodinám. Skoro bych řekl, že doufal v nějaký zázračný posun času, když dřel jako mezek.

„Ahoj,” špitla vedle mě, když ji Carlův brácha přivedl k nám na lavičku.

„Ahoj, jak se cítíš?” Shlédl jsem na její napjatou tvář a všiml jsem si, že se lehce třese. Objal jsem ji kolem ramen a párkrát po nich přejel dlaní. „To bude dobrý, uvidíš.” Přitiskl jsem si ji k boku a díval se, jak odbíjí poslední minuta zápasu. Jakmile se skončilo a Alek si všiml Lily na střídačce, vystřelil jako šipka přímo k nám.

„Už běží,” pošeptal jsem Lily a sám jsem se smál, protože vypadal jako Usain Bolt. Škoda že mu to nikdo nestopoval.

„Já vím.” Její hlas zněl trochu přiškrceně, tak jsem se předklonil, abych se podíval, co se děje. Brečela, dívala se do tabletu, pak vzhlédla a zase sklopila zrak. Vzlykala radostí, protože naprosto přesně viděla, kam má Alek namířeno. Musel jsem přiznat, že když jsem je oba dva takhle teď viděl, byl jsem taky trochu naměkko.

„Asi mi to radši dej.” Bez vysvětlení jsem jí sebral tablet z ruky a usoudil, že bude nejlepší kus ustoupit. Měl jsem pravdu, kdybych nešel Alekovi z cesty, převálcoval by mě jako lokomotiva. Vrhnul se na Lily s takovou vervou, že jsem měl strach, aby to ještě rozchodila. Naštěstí ji zvedl do výšky a nepovalil ji do trávy, to by tak ještě scházelo.

Zatímco jsem se radoval spolu s ostatními a slavil výhru, oni dva stáli naproti sobě a otlapkávali se. Alek vypadal, že tomu pořád nemůže uvěřit, svíral jí obličej v dlaních a mezi řečí ji zasypával polibky.

„Tys přijela.” Lily kývla a vysloužila si tak další polibek. „Kdy se vracíš?” Aj, tohle jsem mu vlastně zapomněl říct.

„Nevracím,” popotáhla a ve tváři Aleka se něco změnilo. Něco tak silného, že mě to málem dostalo. Mockrát jsem ho brečet neviděl, ale tentokrát to z něj vylítlo, jako kdyby se to tam schovávalo celou věčnost. Popadl ji kolem pasu a nos jí zavrtal do vlasů.

„Díkybohu.” Takhle vyvádět a projevovat emoce jsem ho snad nikdy neviděl. Připadal jsem si jako šmírák, když jsem je pozoroval, jak se drtí v objetí a vzájemně se prohlížejí tak důkladně, jako kdyby stále nevěřili vlastním očím. Tohle byla láska. Přesně takhle jsem si ji představoval a přál jsem si, abych ji ještě jednou mohl sám zažít.