Třinácté znamení – ukázka z knihy
Patřím mezi vlky zvěrokruhu, takže můj osud je spojený s hvězdami. Jenom škoda, že moje hvězdy vytvářejí kříž, místo aby byly pěkně zarovnány v jedné linii. Ano, škoda – jako vyděděnec smečky Raka to chápu víc než dobře.
Moře chňapalo po mých bosých chodidlech jako dychtivé štěně, které se snaží získat pozornost svého pána. Zaryla jsem prsty hlouběji do chladivého písku a zahleděla se přes vodu. Nemohla jsem popřít, že pohled je to nádherný – ale ne takovým způsobem, jak tvrdili ostatní z mé smečky. Členové smečky Raka mluvili o volání moře, jako by moře přinášelo odpověď na jakousi hlubokou vnitřní touhu. Mně poskytovalo jenom hezký výjev, nic víc. Ať jsem jej fotografovala, jak jsem chtěla, nikdy se mi nepodařilo zachytit samotnou podstatu toho, o čem hovořili.
Mojí jedinou nadějí je nadcházející Konvergence, ta ve mně odemkne vlka. Pokud bych dokázala cítit spojení s mořem jako všichni ostatní z mé smečky, možná bych je také začala vnímat jako svůj lid. Jenže momentálně mi připadají jako cizinci. A někdy spíš jako nepřátelé.
Odsunula jsem osamělost stranou. Mohla by mě celou pohltit, pokud to dovolím. Místo toho jsem se znovu soustředila na temný oceán a snažila se správně zarámovat snímek. Měsíc se letmo dotýkal obzoru a vrhal na vodu odlesky, které se měnily s každým pohybem moře. Byl to skutečně pokojný pohled – a i když jsem vábení moře necítila, cítila jsem vábení měsíce. To mi samo o sobě potvrzovalo, že do smečky Raka patřím, i když tomu nic jiného nenasvědčovalo. Ne snad, že by se mnou někdo ve smečce souhlasil.
Zdvihla jsem fotoaparát a rozhodla se udělat ještě pár snímků, než se měsíc vyšplhá výš. Měla bych být doma a balit se na Konvergenci, ale místo toho stojím tady a fotím. Využila bych každé příležitosti a použila jakoukoli výmluvu, abych na chvíli vypadla z domu.
Když jsem stiskla spoušť, zadržela jsem na okamžik dech, jak jsem se snažila získat dokonale jasný obraz. Nacvakala jsem několik dalších snímků v rychlém sledu, jenom pro jistotu, a pak sklopila přístroj, abych se mohla podívat na malinkou obrazovku. Než jsem se stačila rozmyslet, který snímek je nejlepší, ozvalo se z keřů zašustění. Upozornilo mě, že tu nejsem sama. Odvrátila jsem se od vody a snažila se zahlédnout, co ten zvuk způsobilo. Na okamžik se nic nepohnulo a já jsem usoudila, že to muselo být zvíře.
Vtom z křoví vyrazilo cosi tmavého a já podvědomě uskočila. Řítil se na mě velký šedý vlk a tři další ho následovali. Změť chlupů a drápů. Zatraceně. Na útěk bylo pozdě – a navíc jsem neměla obuté boty. Bylo sice zábavné běhat bosa v písku, to samé ale neplatilo o ostrých skaliskách o kus výš. Pokud jsem se chtěla dostat do bezpečí, musela jsem běžet přes ně.
Ti čtyři vlci mě obklopili, jako bych byla jejich kořist, a pak se proměnili zpátky do lidské podoby. Jejich vůdce Brad byl svalnatý a budil strach, a to nejen ve své vlčí podobě. Měl světlé vlasy a modré oči a byl by opravdu pohledný, kdyby se neustále netvářil, že se chystá s někým poprat.
Další dva kluci – jeho nohsledi Owen a Chase – měli na svých mnohem méně přitažlivých tvářích úšklebek. Čtvrtým členem jejich skupiny byla Bradova družka Lori, která ho všude následovala jako ocásek. Všichni byli po přeměně nazí, ale nikomu z nich to nevadilo: hrdě vystavovali na odiv svůj symbol Raka, znamení zvěrokruhu této smečky. Brad měl své znamení na hrudi, zatímco ostatní na pažích. A pak jsem tu byla já – a já jsem neměla žádné.
…
Tihle všichni se pohybují ve stejných kruzích, jsou to synové a dcery nejvlivnějších členů smečky Raka. Mě jedinou mezi sebe nevzali, ačkoli bych měla stát v čele, protože jsem dcera alfy. Jenže fakt, že v sobě mám i lidskou krev, ze mě místo toho udělal vyvrhele smečky.
…
Zažiju někdy pocit, že skutečně někam patřím?
