V životě potřebujeme hudbu… a někoho, kdo nám rozumí
Oblíbená britská spisovatelka Rachel Joyceová si svoje čtenáře získala už svým prvním románem Nepravděpodobná pouť Harolda Frye a také díky tomu, jak citlivě a uvěřitelně dokáže podat obyčejné, každodenní starosti svých hrdinů. Českým čtenářům se nyní představuje její nejnovější román Obchodník s hudbou, který si třeba vybrala i britská rozhlasová stanice BBC 4 jako „četbu před spaním“.
Celý příběh je vlastně hrozně jednoduchý. Trochu staromódní, hodně uzavřený, samotářský Frank má v jakémsi anglickém městečku obchod s vinylovými deskami. V jeho životě je hudba to nejdůležitější. Nezáleží na žánru, délce, intepretovi, jen na hudbě. Žije sám, jenom se svými deskami, pravidelnými zákazníky i obyvateli zapadlé uličky, kteří dohromady tvoří jakési společenství.
Frank sice není úplně zdatný obchodník, ale svým zákazníkům opravdu rozumí. Přesně dokáže vycítit, jakou hudbu právě každý z nich potřebuje. Ne podle toho, co obvykle poslouchá, nebo co si myslí, že hledá. Frank prostě umí lidem naslouchat, naslouchat tomu, co z nich vychází. Mám moc ráda jednu z úvodních scén s mužem, který má rád jen Chopina. Se zlomeným srdcem se uchyluje ke známým, uklidňujícím klavírním etudám. Jenomže Frank ví, co potřebuje. Nepotřebuje Chopina, ale Arethu. Jo! Pro někoho, kdo miluje klasickou hudbu, vybere královnu soulu Arethu Franklin. A ono to funguje.
Co to Franka probůh napadlo? Takovouhle hudbu vůbec nepotřeboval! Už se chystal strhnout si sluchátka z hlavy –
„Přátelé mi říkají, že už jinou máš,“ ozvala se zpěvačka, Aretha, a její hlas zněl jasně a klidně, „a já jim tvrdila, žes jiný, než se zdáš.“
Jako když člověk potká ve tmě někoho úplně cizího a řekne mu „To neuhodnete, co se mi stalo“ a ten cizinec odpoví „Ale neříkejte, já jsem na tom úplně stejně“.
Přestal myslet na svou ženu a na svůj zármutek a poslouchal Arethu, jako by mu její hlas zněl přímo v hlavě“
Seděl úplně nehybně. A poslouchal.
Jenomže na všechny začne doléhat okolní svět. Uličku chce pohltit jakýsi developer, vinylové desky ustupují cédéčkům a Frank potkává tajemnou Ilse. Po počátečních rozpacích se spolu pomalu sbližují, když jí Frank začne vyprávět o hudbě. Tak, jak mu o ní kdysi vyprávěla jeho matka. Chvíli to vypadá, že se nakonec přece jen dají dohromady… Jenže Frank se tak hrozně bojí pustit si někoho k tělu…
Připadá mi, že celým příběhem se jako červená nit vine téma životních změn, kterých se tak úporně bojíme, až je promarníme, protečou nám mezi prsty a zůstane po nich jenom opuštěné staveniště, vypálený obchod a vzpomínky na to, co jsme měli udělat a neudělali. Rachel Joyceová tohle téma ale podává takovým vřelým a obyčejným způsobem, že z toho netrčí žádná klišé. Jasně, příběh o nenaplněné lásce už byl vyprávěn tisíckrát, ale copak se stejně tak neopakují naše problémy, chyby i životy? Ale stejně jako v životě i v Obchodníkovi s hudbou přichází druhá šance.
Dalším velkým plusem téhle knihy je hudba. Při čtení jsem si všechny zmíněné skladby našla na youtube a pak si je pouštěla. Dojem z celého příběhu byl najednou úplně jiný. Najednou jsem rozuměla Frankovi, když mluví o Perotinovi, nebo když si unavení a odcizení manželé večer pustí osmdesátkové disko. Takže přesně tohle doporučuju udělat – pustit si všechnu hudbu a možná ještě nějakou další.
